Dagmar Ruščáková: To není maminka!
„Hm, ty teda zase dnes vypadáš a udělalas sotva půlku toho, co sis naplánovala. A chci vidět, jak si omluvíš tu laskonku v cukrárně, když víš, žes tam neměla co dělat!" Ne, to mě nikdo nekáral, to já sama. Řekla bych, že většina z vás zná ten podprahový vnitřní hlas, který komentuje, obvykle dost nemilosrdně, většinu věcí, které děláte - nebo právě neděláte, to jak kdy.
Četla jsem nedávno výsledky jakési studie, podle které je tento náš vnitřní hlas pozůstatkem výchovy v raném dětství. Že je to ohlas matčina napomínání a komentářů, který se do nás vryl tak hluboko, že se ho nemůžeme zbavit. A navíc všem těm tvrzením podvědomě věříme, protože se nám do mozku a duše vtiskly ve věku, kdy názory našich rodičů byly nezpochybnitelné.
Takže jeden ze závěrů oné studie byl, že by si matky, či obecně rodiče, měli dávat pozor na to, co potomkovi tlučou do hlavy, protože následky mohou být poměrně závažné. Pokud třeba rodiče dítěti opakovaně tvrdí, že je k ničemu a nikdy nic nedokončí, tak je možné, že ono skutečně později vždy před dokončením jakékoliv práce bude mít nutkání od toho utéct, protože podvědomě naslouchá hlasu matky a chce se s ním ztotožnit.
Popravdě při prvním přečtení mi to přišlo jako jedna z těch praštěných zpráv, kterými nás zásobují média pod hlavičkou „Vědci zjistili, že...". Jenže, když o tom chvíli přemýšlíte, tak můžete se svými rodiči vášnivě nesouhlasit, můžete s nimi v případě velkých vzájemných konfliktů přerušit styky, ale těch prvních vjemů a vzpomínek, které vás v nejútlejším věku formovaly, těch se nezbavíte.
Nicméně pokud jde o mě, tak jsem si naprosto jistá, že můj hyperkritický, sarkastický a kousavě pravdivý vnitřní hlas určitě není důsledkem výchovy, kterou mi dala moje maminka. S politováním musím přiznat, že je to celé moje práce. Ona by na mě totiž byla mnohem hodnější!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.