Dagmar Ruščáková: Narodil se (3)

A já už měl opravdu hlad. Tedy ne, že bych toužil vidět za každou cenu zlaté prasátko, ale když vám vnučku odvezou do porodnice hodinu před plánovanou večeří a její máma se zjevně chystá starostí nachodit sto zimních kilometrů mezi kuchyní a ložnicovým oknem, tak se na jídlo snadno zapomene. I o Vánocích.
Kdybych byl doma, tak si na to čekání aspoň namažu chleba. Konec konců, co může dělat člověk, který nerodí, než čekat? Ne, nebylo mi to jedno, ale chlap je prostě v tomhle víc fatalista - to asi bude těma staletíma, kdy ho v těchto případech vyhazovali za dveře, aby se do toho ženským nepletl.
No abych nebyl nespravedlivej, my jsme to nakonec všechno snědli, ale až v deset večer, kdy dcera pochopila, že první dítě si dá prostě načas a s Ježíškem závodit nebude. Potom jsme všichni seděli, koukali na barevný světýlka na stromečku a ženský vykládaly o svých porodech, zatímco chlapi o své vojně. Ono to má v sobě něco strašně podivně podobnýho.
No, nikdo toho moc nenaspal. Pak ráno zvoní telefon a je to kluk! A zdravej! On, i máma. A já se najednou musel jít zavřít do pokojíčku, protože ze mě byl praděda a nechtěl jsem brečet před mladýma, protože tohle bylo tak krásný, a protože ta moje se nedočkala toho, aby z ní ta prabába bylataky.
A pak jsem najednou cítil, jako bych se roztáhl daleko přes všechny ty generace, přes moji mámu a tátu až k tomu pravnukovi a byl jsem úplně celej a šťastnej. A tak jsem šel zase zpátky k ostatním, a slavili jsme, a byly to Vánoce všech Vánoc.