Dagmar Ruščáková: Narodil se (2)

„Takovej malej Ježíšek,“ řekla sestřička a já se nejdřív usmála, protože se mi líbila představa miminka pod vánočním stromečkem, v košíku s velikou mašlí. Ale pak jsem najednou říkala ne, Ježíšek ne, protože každý ví, jak to s tím v Betlémě narozeným chlapečkem nakonec dopadlo. Já vím, jsem přecitlivělá, ale to je snad normální, ne? Prostě, žádnej Ježíšek, když jde o mého syna.
Syna... takový maličký směšný tvoreček a syn... to zní kapku moc vznešeně. Holátko moje, chlapeček malinkej. Mám dojem, že mi něha proráží skrz kůži jako růžovej obláček. Chce se mi smát i brečet zároveň, je to taková divná chvíle. Silná. Ale taky trochu komická - když se na sebe podívám z dálky a vidím, jak se ve skutečnosti bojím toho človíčka vzít doopravdy do rukou.
Novopečený tatínek si šel do kantýny ulovit něco k jídlu, a mě najednou napadlo - už nikdy to nebude stejné, jako to bylo. Žádné bláznivé akce, žádné bezmyšlenkovité riziko. Teď tu musíme být pro toho malého, protože jeho život závisí na tom našem. Samozřejmě jsem to věděla už dřív, ale... teprve teď mi to asi doopravdy došlo.
Svým způsobem je to jako zabouchnutí dveří, takové to neodvolatelné zaklapnutí: cesta zpátky už neexistuje. Jednoho by to i vyděsilo, kdyby si neuvědomil, že se na druhé straně otevřely jiné dveře. Dveře pro ty šťastné, kteří děti mít mohou, chtějí mít a mají. Nejspíš slibují mnohem víc starostí, než si teď dovedu a chci představit, ale neměnila bych.
Koukej mimi, tatínek je zpátky. A nese vánoční cukroví! Vlastně až teď mi došlo, že jsme zameškali štědrovečerní večeři...