Dagmar Ruščáková: Na samém krajíčku

Ono to možná bude těmi ptáky. Zima nezima, ptáci už pilně cvičí na jarní koncertní sezónu a měli byste slyšet ten rozhořčený štěbet u krmítka, když se zpozdím s lojem a slunečnicí! Ale na jaro v těchto dnech radši ještě nevěřte, bylo by to zbytečně frustrující. Já mám pro vás jiný pohled na únor, který je sice reálně nejkratším měsícem v roce, ale pro jaromily bývá dlouhým k neunesení.
Představte, že právě teď stojíme na prahu toho nejhezčího, co nám rok může nabídnout. Těžko snesitelný listopad i prosinec máme spolehlivě za zády, a kdo nemá rád zimu, se může radovat z toho, že už je jí většina pryč. Ještě jsme neukousli ani kousíček divoce větrného prosluněně mokrého předjaří, o něžně teplém a kvetoucím jaru ani nemluvíc.
Jak se nám budou pod nohama prodlužovat dny, doběhneme k rašícímu listí omládlých stromů, vůni první posečené trávy, láskou zmámenému máji, a tedy i k romantickým večerům, které dokážeme strávit v parku na lavičce, aniž by nám zuby drkotaly zimou. Potom už je to jen skok k prvním rozkvetlým růžím, červenajícím se třešním a hledáním stínu před pálícím sluncem.
Právě teď, v únoru, stojíme na prahu toho tak postrádaného světla a tepla. Nic jsme ještě nespotřebovali. Jaro i léto jsou svůdně neporušené, slibují to nejhezčí, co nám touha dokáže napovědět. S takovou perspektivou si člověk může ten únor i zamilovat!