Dagmar Ruščáková: Malováno slovem

Asi jste pochopili, že nemluvím o skutečné vesnici, ale o literárním díle. Tentokrát je řeč o sérii dvanácti knih anglické spisovatelky, píšící pod pseudonymem Miss Read. Myslím, že mimo Anglii tyto knihy moc známé nejsou a já jsem je objevila v knihovně anglického městečka Oxtedu, kde jsem sháněla něco „místního" ke čtení.
Nakonec jsem vyprávění o obyvatelích vesnice nazvané Thrurh Green vpravdě propadla. A dost dlouho jsem nechápala proč. I když jazyk je kultivovaný a nápaditý, děj ve své prokvetlosti nepřináší žádné velké vzrušení. Mělo by to být nudné, ale není. Zajímalo mě, proč?
A došla jsem k názoru, že když se namíchá hluboce odžitá zkušenost a z ní plynoucí laskavý nadhled, pozorovatelský talent a literární nadání, dostanete obraz snad pravdivější a čitelnější, než je realita sama. Ty romány jsou živou historií pro každého, koho zajímá život na anglickém venkově v prvních dvou třetinách 20. století.
Není dobré směšovat romány s opravdovou historií - sami nejspíš víte, jakou paseku nadělalo zhistorizování Jiráskova díla. Přesto si je lidé obvykle přečtou a zapamatují spíš, než učebnici dějepisu, takže takové příběhy, nepostavené jen na kritických výchylkách z normality, mají svoji specifickou hodnotu.
Zkuste si teď představit, co jste o běžném životě tady a teď v poslední době četli. Nebo viděli v televizi. Co myslíte, co si asi o nás, po přečtení těch knížek a zhlédnutí příslušných seriálů, jednou pomyslí naši pravnuci?