Dagmar Ruščáková: Lekce

Dávám se do úklidu a jako obvykle mě napadne ono úsloví o zametání si před vlastním prahem. Než začneš kritizovat, tak přemýšlej, jestli neděláš to samé.
Osudovost tohoto rčení jsem si uvědomila už kdysi dávno jako mladá manželka, když na návštěvu přišla známá s dvanáctiletým synem. Ten se strašně nudil a bavil se poněkud osobitým způsobem. „Panebože, musí ze sebe dělat debila?" zasténala jeho matka, když jsme ho vysvobodily nabídkou, aby si šel koupit zmrzlinu. V tu chvíli se to stalo. Mou hlavou se mihla neuctivá myšlenka - co když ho ze sebe ani dělat nemusí?
Ten nahoře to zjevně slyšel a rozhodl se mi dát lekci. Od té doby jako by mi nebylo dovoleno beztrestně kritizovat, vždy se mi to nějak vrátilo. Moji synové kreativně předvedli všechny druhy neplech a rošťáren, jaké jsem si dopředu ani neuměla představit. I já jsem před nesouhlasnými zraky davu odnášela z křižovatky vřeštícího tříletého vzteklouna, abych ho položila na chodník a čekala, až ho to přejde, protože vyhovět jeho vrtochu by byla chyba.
Jak roky šly a moudrosti snad přibývalo, měla jsem pro rodiče v takových situacích mnohem méně kritiky a víc pochopení. Člověk prostě někdy dělá to nejlepší, čeho je schopen, ale okolnosti jsou silnější než on. Nikdy jsem neomlouvala ignoranci, krutost, výsměch či pohrdání, ale chápu, že jakmile má člověk zodpovědnost za děti nebo zvířata, může se dostat do úzkých ani neví jak.
Tak až vás někdy v takové situaci zase napadne nějaké moudro uvozené „To já bych nikdy…", radši se zastavte. Opravdu nikdy? Pozor! Nikdy nevíte, kdo vás zrovna poslouchá!