Dagmar Ruščáková: Kuchyňská tajemství

Tohle byl jeden z mnoha příspěvků v diskuzi pod receptem na dušené hovězí, který vyšel na mém serveru Náš Zvířetník. A nebyl jediný tohoto druhu. Člověk rychle zjistil, že pomalu není rodina, která by nepátrala po nějakém skoro nebo úplně ztraceném kuchařském receptu, obvykle kulinářské specialitě některé z babiček.
I já bych se mohla přidat do klubu! Vánoční cukroví mojí dvorské babičky bylo pověstné svojí vynikající chutí, při jednoduchostí tvarů i zdobení, a patrně i receptů. Já jsem její cukroví milovala právě kvůli té jednoduchosti, která se - a to je ten problém - tak těžko napodobuje. Babička umřela náhle a celé roky předtím jsem tak nějak nikdy neměla čas ty její finesy prozkoumat. Jestlipak vám to něco nepřipomíná?
Tak totiž nejčastěji vznikají díry ve znalostech, které se později těžko zacelují. Už proto, že ne každá babička se svými vnuky vaří - ta naše například milovala, když nás mohla skvěle nakrmit, ale hůř snášela, když jsme se jí v kuchyni pletli pod nohama.
A proč nás vlastně takové zapomenuté recepty nenechají v klidu? Inu paměť chuťová je spolu s čichovou velmi intenzivní, a pokud se nám nějaká chuť pojí se šťastným obdobím našeho života, tak už stojí za to, se k ní znovu dopracovat. Možná víc kvůli potěšení duše než jazyka.
Což mi připomíná příhodu, kterou vyprávěla spisovatelka Irena Sehnerová. Jako čerstvá matka byla sice vyzbrojená doktorátem, ale vaření jí moc nešlo. Jednou jejího synka hlídala babička a nemohla přijít na to, proč mu nechutná jí připravená krupicová kaše. Přitom byla heboučká, správně voňavá trochou másla. Nakonec na to přišla - nebyla totiž ani trochu připálená!