Dagmar Ruščáková: Hate Groups
Když jsem na ten termín v knížce narazila poprvé, neřešila jsem ho - myslela jsem, že jde o autorovu licenci sloužící předkládanému ději. Později mi zvědavost nedala a já se rozhodla si to najít. A našla.
„Hategroups" - ta knížka byla v angličtině - se dají přeložit jako nenávistné skupiny a označují reálné organizace, jejichž členy spojuje společná nenávist vůči lidem, kteří se od oněch nenávidějících nějak liší.
Obvykle jsou tyto skupiny zaměřeny proti lidem rozdílné rasy či národnosti, dále proti členům různých náboženských komunit, lidem s menšinovou sexuální orientací a podobně. Kriticko-ironické myšlení člověku hned nabídne pestrý obrázek, kde se třeba člen skupiny nenávidějící přistěhovalce sám stane cílem nenávistné kampaně, protože nenávidí oděn do nesprávné barvy pleti.
Nebo může být cyklista, řidič, chodec, mít psa či cokoliv, co představuje důvod k nenávisti skupiny lidí, která podobnou činnost nekoná. Tak tohle se na Wikipedii nedočtete, to už je cesta, kudy se ubírají moje myšlenky. Ostatně stačí se podívat na česká internetová fóra a hned najdeme desítku potenciálních hategroups.
A mě při této příležitosti napadlo, jak strašně snadno se musí s takovou skupinou lidí manipulovat. Nenávist, nebo i jen nesnášenlivost, zatemňují úsudek snad ještě víc než zamilovanost. A když k tomu přidáte, že dav má skupinovou inteligenci na úrovni svých nejslabších článků, tak vodit za nos takovou skupinu nemůže být pro chytrého a bezohledného člověka žádný velký problém. Jestlipak to oddané členy takovýchto sdružení někdy napadne?
Ve Spojených státech hlídá činnost nejznámějších hategroups FBI. Já si říkám, co nepříjemností by si lidé ušetřili, kdyby vsadili spíš na toleranci, zdravý rozum a dodržování zákonů - včetně pravidel slušného chování. Hm. Ale my tu mluvíme o lidech, že?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.