Dagmar Ruščáková: Generační most

O to víc mě pobavila historka, kterou jsem nedávno vyslechla. Nad řešením problému spolu seděli zralý muž technického vzdělání a mladý student matematiky. Pracovali spolu často, tak se dobře znali.
Během práce najednou vyvstala potřeba něco spočítat. I zeptal se muž mládence: „Máš kalkulačku?“„Mám,“ odvětil student a sáhl do baťohu. Jenže pak ho polechtal ďáblík poťouchlosti a s předstíranou nevinností se zeptal: „A to nemáte logaritmické pravítko?“
Co čekal, těžko říct, ale rozhodně ne to, co se stalo. Muž se rozzářil a vítězoslavně zvolal: „Mám!“ a vytáhl ho ze šuplíku. Oba strnuli v úžasu. Muž proto, že mládenec vůbec o existenci logaritmického pravítka věděl, a mládenec proto, že ho ten muž u sebe s takovou samozřejmostí měl. Zasmáli se oba, potřebnou operaci spočítali na pravítku a poté skontrovali na počítači.
A proč o tom mluvím? Protože mě okouzlila bezprostřednost celé situace, kdy spolu dva lidé tak různého věku dokázali s pochopením pracovat i žertovat. Celé věky je takový přímý kontakt mezi generacemi nesmírně důležitýnejen pro předávání zkušeností, ale také pro vytváření respektu, pochopení a náklonnosti.
A já cítím, jakoby v dnešní době existovala jakási mezigenerační propast, kdy mladí lidé jen těžko hledají cestu k těm starším, kteří jsou ve věku jejich prarodičů. Nahrávají tomu i neúplné a atomizované rodiny, kdy dětem často chybí zkušenost se staršími lidmi a vzor možného soužití.
Uznávám, že mezi generacemi je propast. Ale dá se při troše snahy překonat. Třeba přes ni můžeme položit logaritmické pravítko.