Dagmar Ruščáková: Dva roky poté

Na cesty s tatrovkou vyjeli Hanzelka se Zikmundem. Chodilo se cvičit do Sokola, tancovat swing, a vůbec, najednou jakoby se naplňovaly sliby, kterými se lidé utěšovali v útrapách minulých let - až bude po válce, bude všechno jinak, však uvidíš!
Světlo poválečné naděje pomáhalo snášet ztráty, žal neúplných rodin, i pomalu vystupující pravdy minulých let - kdo dělal co, s kým, kdo byl v odboji, kdo pracoval pro druhou stranu. Bylo by to bývalo ozdravné pro jednotlivce i pro společnost, kdyby se už zase kolem nezačaly stahovat černé nitky sílící v provazy - komunisté nezaháleli.
Využívali jak poválečné materiální bídy, tak i morálních ran společnosti, zmrzačené nejen okupací, ale také násilnými odsuny velkých skupin obyvatel, pocitů vykořenění, křivdy a především nesmírné únavy lidí, kteří už nechtěli nic řešit, kteří už chtěli konečně zase normálně žít.
Snad každý měl tehdy pocit, že 20. století už Evropě ukázalo to nejhorší, co mohlo, takže katastrof mají vybráno na století dopředu. A tak se zakrátko z černých provazů tak nějak nepozorovaně stala síť, děti opět nesměly poslouchat rozhovory dospělých, a pak přišel únor.
Říká se, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tehdy bylo hodně zle, ale byla naděje na výrazné zlepšení - ostatně vývoj na Západě to dokázal. U nás však lidé zvolili něco, co vypadalo jako zkratka k lepším časům. Všichni už víme, kam ta zkratka vedla.
Až budete mít pocit, že se vám žije těžko, vzpomeňte si na poválečné roky. A také na to, že slíbit se dá cokoliv a zkratka nikdy není pro všechny.