Dagmar Ruščáková: Děti z volného chovu

Když po chvíli vyřeším záhadu zmizelého lízátka a vrátím se do kuchyně, tak mi to teprve dojde. Vždyť já si vlastně vůbec nejsem jistá, jestli je podle dnešních pravidel správné nechat to dítě venku samotné - na velmi bezpečné zahradě, na kterou vidím! A přemýšlím o tom, jak jsem vlastně vyrůstala já.

Doma jsem si v tomto věku v Praze hrávala před domem a když jsem něco potřebovala, křičela jsem na rodiče do oken - stejně jako ostatní děti, hrající si tamtéž. U babičky na horách jsem v necelých šesti letech dostala svoji první malou sekyrku a podnikala nájezdy do truhlářské dílny po dědečkovi.

Druhý děda mi v té době dal nožík - onu proslulou rybičku. Pořádně nabroušenou, protože tupé nože jsou nebezpečné. Učila jsem se poznávat borku, kůru vhodnou k vyřezávání. To bylo pýchy, když jsem si vyrobila svoji první skorolodičku z kůry!

Dítě a kladívko (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Pixabay

K samostatnosti jsme byly my, děti, tehdy vedeny odmalička a tomu odpovídala míra svobody, která nám byla postupně dopřávána. Můj syn se snaží vést své děti stejně, ale má mnohem těžší úlohu, než jsem kdysi měla já nebo moji rodiče.

Děti dnes musí být chráněny do té míry, že mají paradoxně cestu k samostatnosti mnohem těžší. Nezvyklé nést zodpovědnost za své činy se snáz dostávají do potíží nebo propadají úzkosti, kterou ostatně trpí i jejich rodiče. Pokud bych měla použít trochu nezvyklé přirovnání, tak bych řekla, že dřív jsme bývaly děti z volného chovu, zatímco mnoho těch dnešních se nachází v klecovém.

Pravda, jejich klece bývají luxusní, někdy se jim z nich dokonce ani nechce ven. Jenže ty děti jednou dospějí.

Dagmar Ruščáková, novinářka a publicistka, šéfredaktorka internetového deníku o zvířatech a lidech Dedeník a externí spolupracovník Českého rozhlasu Hradec Králové.

Dagmar Ruščáková|foto: Milan Baják