Dagmar Ruščáková: Babičkování

Láskyplné vzpomínky na prarodiče se u jednotlivých lidí hodně liší, ale to podstatné je všude stejné - láska, zájem a čas, který jsou vnoučatům babička s dědou ochotni věnovat. A tak mě napadlo, jestli si my všichni, kteří si neseme v srdci tento babičkovsko - dědečkovský vzpomínkový poklad, uvědomujeme, že bychom tu lásku, zájem a čas měli poslat dál.
V babičkování se totiž skrývá jedna nebezpečná past - není vůbec povinné. Zatímco o svoje děti, když už si je jednou pořídíme, se musíme starat, jsme zodpovědní za jejich zdraví, výchovu, zájmy, školní docházku a kdo ví co ještě, k vnoučatům nás žádná povinnost nepojí. Všechen svůj čas a pozornost jim věnovat můžeme, ale nemusíme. Dokonce ani nejsme povinní děti hlídat, když to jejich rodiče potřebují.
Samozřejmě záleží na mnoha věcech - na vzájemných vztazích, na pracovních povinnostech prarodičů, na jejich zdraví, na tom, jak daleko od sebe jednotlivé rodiny bydlí. Ale ruku na srdce - pokud člověk opravdu chce, tak si cestu ke svým vnoučatům najde. A může si s nimi užít jedno z nejhezčích dobrodružství svého života.
Eh, a pokud už jsme si dali tu ruku na srdce, tak ji tam klidně můžeme ještě přidržet a dodat: nejhezčí na tom je, že ty milované rozjívence, ty ukřičené a nepořádné zřítelnice našich očí můžeme, když přijde ten čas, zase vrátit jejich rodičům.
A potom, v klidu a pořádku svého obydlí se těšit na to, až to je zase uvidíme.