Dagmar Ruščáková: Až příliš hezký podzim

Přiznám se, že tohle nádherné počasí na prahu mých dvou nejneoblíbenějších měsíců v roce ve mě vyvolává malinko rozporuplné pocity. Na jednu stranu si naplno užívám tepla, barev a vůbec zralé krásy pokročilého roku, navzdory tomu, že nyní už věčně mokrá zem znamená neustále špinavé psy. Tráva je pořád ještě zelená, listí na stromech plápolá zlatem, bronzem i purpurem, jeřabiny, hložinky a šípky září proti modrému nebi jásavou červení.
Les je konečně po letním suchu svěže promáčený a ještě včera jsem potkala postarší manžele s košíkem plným hub. Ten pohledmě potěšil, protože já letos nenašla skoro nic – když máte na krku pubertální fenku, které nesmíte dovolit páchat nepravosti, zatímco ona po nich touží, nezbývá vám na hledání hub potřebný klid ani pozornost.
Možná právě proto, že je tak nezvykle hezky, něco ve mě skučí – ale už dlouho nebude! Sluníčko se schová za mraky, bude šedivo, mokro, zima a revmaticky. Barevné listí zmizí, a svět zesmutní za dlouhé tmy a krátkých ponurých dní. Jak já to jen vydržím?
Tak tady musí nastoupit jednoduchá sebekázeň. Proč prodlužovat nepříjemné období předčasným kvílením? Ostatně, pomohlo kvílení vůbec někdy něčemu? Nakonec, i v listopadu a v prosinci se dá sem tam najít pěkný den. Je to ošklivý zlozvyk, kvílet nad něčím, co ještě dokonce ani nenastalo!
A tak se snažím se radovat ze současnosti a neškarohledět na budoucnost.Ono úplně stačí, že ten nepěkný čas stejně přijde. Ha! Vidíte? Už tozasedělám! Ale co, po podzimním bahně by se mělo rozsvítit pěknou jiskřivou zimou. Hm. Že bych nakonec byla přece jen optimista?