Dagmar Ruščáková: Autobus

Celé dětství jsem pravidelně o víkendech jezdila k babičkám - k jedné nahoru do Krkonoš, k druhé do Dvora Králové. Vlaky z Prahy jezdily do obou destinací dlouho a s přesedáním, na horách nás nakonec motoráček vyklopil jen v Poniklé dole u Jizery, takže jsme museli šlapat spoustu kilometrů do kopců. A tak jsme častěji jezdili autobusem.Bohužel. V autobuse mi bylo vždycky špatně, obvykle se mi sevřel žaludek, jen jsem zahlédla mrzutý hrozen lidí tlačících se na zastávce. Navíc cesta trvala vždy minimálně tři hodiny. Zvlášť nepříjemné to bylo v zimě, s těmi zapocenými okny, zimou nebo suchým horkem - podle toho, jak řidič zatopil.Přesto to nepostrádalo jisté kouzlo. Řidiči na dálkových trasách bývali sympaťáci, při pauzách v Jičíně nebo Městsci Králové se dalo smlsnout leccos dobrého. A pak přišla odměna - vystoupila jsem a byla jsem tam, kam mě odmala srdce táhlo.V horách mě najednou obklopil vzduch čerstvý a voňavý jak průzračná studánka, čas se najednou uvolnil a já se cítila svobodná a šťastná. Ve Dvoře jsem zase vždycky utíkala vzhůru městem kolem Šindelářské věže, abych už už zazvonila u babičky a dědy, a vpadla do jejich náruče a bytu vonícího jídlem a láskou.Autobus už dávno zmizel a já tam stála u silnice, ztracená v nádherných vzpomínkách vyvolaných páchnoucími výfukovými plyny. Rachocení motoru zmizelo v dálce, vzduch byl zase čistý, a já se usmívala. Jak málo někdy stačí ke štěstí!