Bruslení jsme se vzdaly a jsme šampionky v hokejbale, smějí se Lucie Rejlová a Kateřina Teplá
Radost a fantazie. Neskutečný úspěch zažívá Česká republika díky vítězství hokejbalistek na mistrovství světa, které se hrálo od začátku června v Pardubicích. Muži vybojovali pro naši republiku bronzovou medaili. Ale ženy mistrovství světa naprosto ovládly. Zlatem ověnčené přišly do našeho studia Lucie Rejlová z Hradce Králové a Kateřina Teplá, hráčka pardubického týmu.
Jaké je to být nejlepší na světě?
Je to neuvěřitelné. Mám pocit, že si to ještě ani neuvědomujeme, protože se to stalo nedávno. A my jsme pořád v té euforii, pořád nám to nedochází, pořád je to čerstvé.
Jste jak sluníčka, vysmáté. Věřily jste tomu, když jste nastoupily v Pardubicích k prvnímu utkání, že vyhrajete celé mistrovství?
Věřily jsem si od začátku. Ale že to dotáhneme až do toho zlata, to si myslím, že jsme nevěřily úplně všechny.
Slavíte tedy ještě v těchto dnech?
Ještě budeme slavit, ještě pokračujeme. V pátek máme naplánovanou Prahu, tam jim to taky přijdeme hezky oznámit, ať vědí, kdo jsou doma mistři.
Váš trenér vítězství komentoval slovy: „Šli jsme si za tím cílem od začátku turnaje. Před tolika lidmi vyhrát doma titul mistra světa, to je hrozná bomba. Jsem hrozně rád za holky, jak si to užívají, je to nádherné." Pomohlo vám to hodně?
To domácí prostředí určitě. To udělalo strašně moc. Diváci nás hnali, i když během toho zápasu si to člověk nemůže uvědomovat, tam musíme myslet na hru. Ale pořád jsme podvědomě věděly, že nás táhne přes tři tisíce lidí, takže to bylo krásné. Plus ještě ti, co se koukali na obrazovky doma.
Víte o tom, že český olympijský tým pasoval hokejbalovou reprezentaci na hrdiny týdne?
O tom vůbec nevíme. To je krásná zpráva. Hokejbal ale bohužel není mezi olympijskými disciplínami.
Dělá někdo něco pro to, aby se to změnilo? Přeci jen mít olympijskou medaili, to by bylo ještě lepší.
Bylo. Já do toho úplně nevidím, do toho zákulisí. Ale mám pocit, že se něco takového už řešilo, že už se podávala oficiální přihláška.
Ty vaše medaile jsou nádherné. Mohu se na ně podívat zblízka? Když vám je dávali na krk, jaký to byl pocit?
Nepopsatelné to bylo. Všichni jsme si to hrozně užívali a měli radost. Křičely jsme hodně. Takovou medaili doma ještě ve sbírce nemáme. To je naše první zlato. Všech žen, co kdy byly na jakémkoliv světovém hokejbalovém šampionátu. Tohle je naše první. První zlato.
Máme na sobě ty mistrovské dresy a Lucie říkala, že je voňavý. Maminka vám ho vyprala, ale moc jste nechtěla. Tak jak to bylo?
Maminka byla aktivní, ona je hodně temperamentní žena, takže byla rychlejší.
Musela to být neuvěřitelná euforie. Ale cesta za tím úspěchem byla náročná, určitě nebylo snadné dostat se do reprezentačního týmu. Kolik žen z východních Čech tam bylo?
Z východních Čech asi 7? S tím, že z Pardubic 3 holky. Já jsem byla z Hradce Králové jediná. A pak tam byly ještě holky z Třebové.
A z Pardubic tam byl ještě kdo?
Byla tam Martina Topičová, která se mnou hraje za Svítkov, a Aneta Kábrtová z Alfy.
Mnoho lidí možná napadne, proč chtějí hrát ženy hokejbal. Jak jste se k němu dostaly?
Hokejbalový trenér přijel k nám na hokej a neměli brankáře. Tak jsem říkala, že to zkusím a zůstala jsem u hokejbalu, chytlo mě to.
Zlí jazykové tvrdí, že na hokejbal se dávají všichni, co neumí bruslit. To tedy není váš případ Katko.
Můj ne.
A u vás, Lucie?
Můj ano. Brusle, to není moc má silná stránka. Ale naštěstí jsme obě skončily u toho hokejbalu. Protože být světovým šampionem, to je něco, co se jen tak někomu nepoštěstí.
Bylo to opravdu velmi napínavé. Celým šampionátem se neslo heslo: Vraťme zlato domů. A vám se nakonec podařilo. Neměly jste ale trošičku pocit, že se to víc točí kolem mužů?
Tak ten pocit máme ještě teď. Protože se mluví jen spíš o mužích než o nás, no. Ale díky tomu světovému šampionátu se začínají hlásit i noví členové do hokejbalového klubu. To máme radost. To si samozřejmě taky moc přejeme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
