Začíná Chanuka. Vyšel audioseriál Deníku Anne Frankové. A 60 let od smrti Bedřicha Feigla

Rabín Maxa: Chanuka je o možnosti a o schopnosti udržet si vlastní identitu

Prosincové noci se stále ještě prodlužují a tmy je nejvíce za celý rok. V židovské tradici ale ode dneška postupně bude přibývat světla. A to na speciálním osmiramenném svícnu, kterému se říká chanukija. Začíná totiž Svátek světel. Ten připomíná velký zázrak, který se stal před více než dvěma tisíci lety. A také odvahu a sílu udržet si vlastní identitu. Více prozrazuje rabín pražské progresivní komunity Ec chajim David Maxa.

„Celý příběh Chanuky je o možnosti a o schopnosti udržet si vlastní identitu navzdory složitým podmínkám okolní doby. Není to jenom příběh Chanuky tehdejší doby, ale vlastně celého trvání svátku až do dnešních dnů, kdy Chanuku židovský národ slavil i v těch nejhorších podmínkách,“ říká Maxa.

A připomíná příběh československého rabína Huga Gryna, který se narodil na Podkarpatské Rusi. Vzpomínal na Chanuku, kterou slavil společně se svým tatínkem v koncentračním táboře. „Byl velmi překvapený, když jeho tatínek vyrobil z takového margarínu jakoby náhražku oleje, aby mohla zvláštní chanukija, vyrobená v těchto podmínkách, hořet. Ptal se ho, jak je možné, že plýtvá jídlem, tak vzácným artiklem. A jeho tatínek mu řekl, že je možné přežít nějakou dobu bez jídla, ale není možné přežít ani jeden jediný den bez naděje.“

Proto zůstává Chanuka inspirací i dnes. „Když se podíváme na dnešek, na obrovský nárůst antisemitismu po celém světě, tak nám Chanuka připomíná, jak velmi důležité je udržet si vlastní identitu. Tak, aby nám sloužila jako požehnání, a ne jako závaží,“ říká Maxa a dodává: „Chanuka nám připomíná, že židovská identita je pro židovský národ něčím, co nás nese napříč staletími.“

A jaký zázrak vlastně Chanuka připomíná? Poslechněte si celý rozhovor s rabínem Davidem Maxou.

Audioseriál Deníku Anne Frankové

Před smrtí strávila dva a půl roku v úkrytu. Celou dobu si psala deník, který vstoupil do historie jako Deník Anne Frankové. Ten studoval během koronavirové izolace a pak i války na Ukrajině režisér Miroslav Bambušek. Jeho zvuková adaptace, o které s ním mluvila Šárka Švábová, právě vstoupila do distribuce nakladatelství Triáda. Vychází mimo jiné z rozsáhlých rešerší historiografických a dokumentárních materiálů, autorčiných výpisků z četby, básní a povídek nebo vzpomínek jejího otce.

„Bořím mýtus o tom, že Deník Anne Frankové jsou nějaké zápisky pubertální dívky. Přicházím s nějakým úplně jiným pohledem. Je to umělecký tvar osoby, která vyzrála pod tlakem ve velkého autora. A kam se mohla ještě dostat, kdyby nezemřela? To bychom se divili. Já tou adaptací pomáhám ukázat, kdo skutečně byla. Nebo kdo skutečně je, protože pro mě ona je přítomná,“ říká Bambušek.

Dramatický svět, který vytvořil, zachycuje nitro i život Anne Frankové se všemi lidmi a příběhy, které ji obklopují. Nahlížené nejen, i když primárně, jejíma očima. Otevírá ho návrat otce z Osvětimi, jediného přeživšího.

„Pro něj byl deník jediná vazba na všechny, kdo umřeli v koncentrácích. On ho připravil pro první vydání. Pro něj to byl vlastně budoucí život. Je mu to, co se tehdy zachovalo, dávalo život a životní smysl. Proto je to druhý hlavní protagonista této rozhlasové adaptace. On Anne teprve poznával. V podstatě nevěděl, kdo jeho dcera je,“ dodává Bambušek.

A upozorňuje, že na Anne „je úžasné to, že vždycky hledá to dobré, to pozitivní. Protože chápe, že nemůže zůstávat v temnotě. To by se udusila. A ona hledá světlo. Neustále.“

„Na začátku, když jí je 13 let, o Bohu neví nic. Ale v průběhu času poznáváme, jak nalézá transcendenci jako východisko. Východisko k tomu dýchat. Nachází skutečně ten pevný bod. V tom, co je nehmatatelné. Nebýt toho, do čeho se dostala, třeba by to nenašla,“ myslí si Bambušek.

A v čem je poselství Anne Frankové univerzální? Poslechněte si celý rozhovor Šárky Švábové s režisérem adaptace Miroslavem Bambuškem.

Židovský malíř mnoha domovů

V posledním příspěvku se ponoříme do světa umění. A připomeneme výtvarníka, který sice není tak známý jako jeho vrstevníci Emil Filla nebo Max Švabinský. Jeho dílo ale rozhodně stojí za povšimnutí. Bedřich Feigl se narodil v Praze, jeho umělecká dráha ho pak zavedla až na Blízký východ a nakonec i do Londýna. Zajímal se o židovské motivy, ale miloval i krajinomalbu a portréty. 17. prosince uplyne 60 let od jeho smrti. Pokračuje Leo Pavlát.

„Svým bytím byl Bedřich Feigl Evropan. Inspiraci a podněty čerpal z cest do zahraničí, v kontaktu s umělci. V Berlíně se tak setkal i s Franzem Kafkou,“ říká Pavlát.

„Své židovství prožíval především kulturně, ale nijak okrajově. V souboru litografií Pražské ghetto z roku 1921 oživil rodinné vzpomínky, další inspiraci nacházel v biblických motivech a byl i jedním z evropských židovských umělců, jejichž díla se roku 1930 objevila v Praze na souborné výstavě,“ připomíná dále Pavlát a dodává, že „židovské v jeho díle nikdy nebylo folklórní, didaktické či národní. Svět vnímal jako místo domovů pro všechny.“

Z jaké rodiny Feigl pocházel? A jaký byl jeho osud za 2. světové války?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.