Vladimír Burjánek: Zpěv

22. červen 2014

Nedělní káva

Jako kluky nás s Frantou Černým náš pan řídící učitel Pšovan zařadil při hodině zpěvu do zcela unikátní kategorie čmeláků. Což znamenalo, že jsme při veřejných vystoupeních byli přítomni, ale na jeho rozkaz jsme pouze otevírali ústa, nezpívali jsme, abychom zřejmě nerušili v čistých tónech další děti.

Takový playback padesátých let. Když jsem potom začal brát hodiny klavíru, můj zpěv se náležitě zlepšil a s kytarou jsem si troufnul dokonce i k sólovým partům. K hvězdným výšinám jedniček pop music to bylo sice ještě pořádný krok, ale k běžnému provedení to stačilo. S kamarádem z gymnázia jsme se dokonce pustili do psaní písniček a když nás věhlasný umělec města nezařadil do své soutěže Písničky mají premiéru, protože po léta ji řídil i vyhrával sám, udělali jsme si dokonce vlastní představení Písničky bez premiéry. To už jsem zpěv nechal povolanějším.Když někdo umí zpívat a může to být lidovka, opera nebo pop, je to krásný dar. Na obrazovce se onehdy objevil folklórní následovník Jožky Černého Jožka Šmukař. Hned se mi vybavila příhoda z vesničky u Hustopečí, kdy jsme procházeli sklípky a chtěli najít ten jeho. Někdo oslovil stařečka, který sklípek je Šmukařů? A staříček jen lakonicky utrousil. Támhle ten, ale on tu není, ten teď béká v Praze.

autor: Vladimír Burjánek