Vladimír Burjánek: Taxikář

5. únor 2012

Nedělní káva

Svět je velký a pro lidi v něm se pohybující někdy hrozně malý, protože se opravdu nesetkávají hory s horama, ale lidé s lidmi. Příhoda, kterou mi nedávno ve vlaku vyprávěl jeden pán, to jen potvrzuje. Má vnučku, která studuje v Anglii. Při jedné cestě taxíkem domů jí volal kamarád, Čech a když skončil hovor, řidič drožky se česky otázal, jestli se smí zeptat, odkud slečna je?

Do té doby se dorozumívali pochopitelně anglicky. Studentka mu odpověděla, že z jednoho menšího severočeského města, které asi těžko bude znát. On ale nedal a požádal ji, aby mu řekla jeho název. Je to Zahrada Čech, použila mladá dáma u nás obvyklé pojmenování Litoměřic. „Tam jsem byl na vojně, znám," zaradoval se taxikář. „Neříkejte, v kterých kasárnách, jsou tam dvoje, dnes už prázdná," ožila studentka. V hořeních, Jiřího z Poděbrad u spojařů, upřesnil pán za volantem své působení. To je náhoda, můj dědeček tam také sloužil, jako důstojník, prozradila pasažérka informaci o své rodině a když viděla, jak se muž nadechl k otázce, řekla i jméno dědečka. „Tak to byl můj velitel roty," vyhrknul taxikář. Oba zůstali jako opaření nad tou náhodou. Ještě než dívka vystoupila do londýnské mlhy, slyšela jméno toho taxikáře, které si však nepamatovala. Tak dědeček bohužel neví, který z jeho vojáčků teď vydělává na chléb vezdejší za volantem v londýnských ulicích.

autor: Vladimír Burjánek