Vladimír Burjánek: Prezidenti

Coby mladý hasič jsem stál s ostatními v uniformě čestnou stráž u Gottwaldovy tryzny u nás na dvoře textilky. Potom se v hodinách českého jazyka četla dětem knížka Antonína Zápotockého Barunka. Proslul ovšem největší verbální pohádkou, což bylo ujištění národa o pevnosti naší měny, které platilo jen do druhého dne. Dalším hradním mužem se stal Antonín Novotný, ironicky nazývaný zlatoústý, kterého jsem v mém oblíbeném časopise puberty Mladém světě viděl v závěru jeho prezidentování na fotografii zesměšněného, s japonským fotoaparátem a hornickou přilbou. Prezident Ludvík Svoboda si dal při návštěvě našeho gymnázia v hotelu Slávie k obědu plíčky na smetaně. O Gustávu Husákovi říkal můj strýc, pokaždé když se v televizi opět na obrazovce líbal s nějakou delegací, že musí být oblízaný jako dolek. První, federální a potom už jen českou hlavu státu Václava Havla jsem znal dřív jako autora než jako prezidenta. Václava Klause nebude asi, vzhledem k amnestii, doprovázet ono známé konec dobrý, všechno dobré. Při každé prezidentské volbě jsem si vzpomněl na moudrá slova prababičky, která, když viděla poprvé císaře pana na nádraží v okénku vlaku, zklamaně poznamenala k davu obdivovatelů. Bóže, vždyť je to člověk jako my.