Vladimír Burjánek: Pošta
Chatrná budova staré pošty už dávno nestojí. Topilo se v ní kamny, veliká místnost byla oddělená přepážkou. V části pro návštěvníky telefonní budka, váha, na kterou lidé pokládali případnou balíkovou zásilku. Za přepážkou království pana poštmistra Justy a po něm dalších následovníků, obklopených pokaždé chumlem listonošů.
Těm jsem záviděl čepice podobné starým nádražáckým, ale hlavně dlouhé perelíny místo kabátů, které přikryly i objemnou koženou tašku, se kterou pěšky i na kole každý den vyrážel pošťák na svůj pravidelný okruh. Svého listonoše lidé nejen znali, ale měli ho rádi a mnohokrát ho už vyhlíželi u vrat. Jediným nepřítelem pošťáků byli a jsou odjakživa psi, prý proto, že listonoši přenášejí spoustu pachů a pejskové se v nich nemůžou vyznat, tak se zlobí a štěkají. Můj strýček, který dělal listonoše v Českém ráji, ušel denně desítky kilometrů - a což teprve ti horští pošťáci, kteří měli rajón po kopcích, ti měli fyzičku. Léty se práce na poště racionalizovala a tak nyní tam sedí jedna paní. Nedávno jí odveleli do města i jedinou doručovatelku, takže k nám nyní jezdí poštovní auto, řidič zaparkuje někde na rohu a ta samá paní, která dříve chodila po vsi, vyskočí, oběhne pár domů, zase popojedou a to se opakuje. Inu, šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
