Vladimír Burjánek: Pásek

20. květen 2018

Náš Pepík měl všechny znaky tehdejších „pásků", frajerů z konce padesátých a v šedesátých letech. Účes na emana, sako lahvovitého tvaru, barevná košile, ručně malovaná kravata, kalhoty roury se záložkami dvacet na šest. Proti pražským páskům měl jediný nedostatek - nepoužíval anglická slova. 

Byl to jediný pásek u nás ve vesnici a mluvil jen česky. Vidím ho v korytu řeky, svlečeného do půl těla, jak sbíječkou lámal opukové dno Jizery a svaly mu na vypracovaném těle jen hrály.

Zírali jsme jako kluci na jeho muskulaturu i krásné tetování, které si pořídil v posledním vězení. Od mládí se pak práci vyhýbal a za příživnictví byl také několikrát krácen na svobodě. Když se vrátil, chvíli pracoval, než šel zase za katr, protože, jak říkal, práci nevynalezl. Jinak byl ovšem Pepa neškodný, pohotový, vtipný, kamarádský i hodný.

kravata_anna_kottova_170702-174056_pla.jpeg

Bydlel ve vybydleném domku s odstřiženou elektřinou a jeho opravdovým domovem byla hospoda. Často po zavření nocoval u hostince, kde propíjel důchod, případně si ustlal poblíž v příkopu. Dneska mám opět hotel P, říkal nocování ve škarpě.

V krutých mrazech se mu povedlo omrznout a popálit najednou, když si pod sebou zapálil noviny. Jednou, když opět kempoval u hospody, jel ráno kolem tehdejší tajemník MNV. Jak Pepu míjel na kole, jen poznamenal, co tady zase Pepíku děláš? A pohotový Pepa rozesmál lidi, čekající na autobus poblíž. Čekám, až ten" džob" položíš, tak to vezmu za tebe.

Spustit audio