Vladimír Burjánek: Mopedo

Role instruktora se ujal kamarád Míla, ale před tím jsme domluvili, že si musí nejdříve sám stroj osahat. Což znamenalo pořádně si zajezdit. Když jsme se nasytili, přišla řada na pana Ťukala. Co mu příroda odepřela na výšce, to mu přidala na váze, vážnosti i důležitosti, jak už to u malých lidí bývá. Chlapi v hospodě si z něho vždycky utahovali, že přes půllitr nevidí na autobus. Zvládali jsme krok za krokem všechny taje mopedového rébusu. Učili ho rozjíždět, zastavovat, odbočovat, předjíždět. Vzhledem k tomu, že před tím jezdil pouze na kole, nebyla to autoškola lehká. Na Zahumení, což byla polní cesta kousek od jeho baráku, bylo naše dopravní hřiště i motodrom zároveň. Na konci prázdnin nás vyučování přestalo bavit, tak jsme mu řekli, že už to umí. Když jsme asi po týdnu chtěli jet na hrušky a půjčit si jeho moped, nepochodili jsme. Kluci, já jsem to mopedo dal zpátky Fanikovi. Zkusil jsem se projet, ale nějak mi to nevyšlo, vletěl jsem támhle do Johanova plotu a roztrhnul si kabát. Je to na mně silný, zůstanu raději u kola.