Vladimír Burjánek: Koleje

Za pětileté období vysokoškolského času jsem prošel neuvěřitelný počet ubytovacích míst. Začínal jsem v matičce Praze na Vinohradech v tělocvičně staré koleje, kde měl každý z necelé stovky ubytovaných studentů spartakiádní lůžko a pod ním kufr.

Rok jsme dokončili rovněž tam, ale už v ubytovně s deseti studenty, každý odjinud. Další štací byl Spořilov, z konečné tramvaje pěšky k dřeveným ubytovnám, kde jsem sdílel pokoj s devíti čerstvými mediky, z nichž ten neotrlejší demonstroval svoji připravenost k povolání tím, že si skalpelem na pitvy krájel navečer salám k večeři. Albertov s kouřícími kamny a fasováním uhlí jednou za den měl své kouzlo. Nezapomenu na dnes uznávaného mladosvětového fejetonistu, kterému uklízečka paní Veverková po každém mejdanu přinášel na lopatce z WC brýle, které tam při nevolnosti zapomínal. Klášter vedle Národního divadla byl v centru a hlavně místem všemožných studentských kousků. Člověk se nemohl divit, když přišel večer do pokoje a postel nikde, zato měl kompletně ustláno u dveří na chodbě. Když jsme se v posledním ročníku dostali a dvoják na Petřinách, mysleli jsme, že se nám otevřel luxusní hotel Imperial. Jen vycvičení důchodci nám bydlícím nízko večer stahovali z okenních parapetů dlouhými tyčkami jídlo. Ale to už odnesl čas - jak je to v té písničce - prázdnou ulici na kolej - to už je dávno - yesterday.