Václav Souček: S knedlíkem v krku

12. listopad 2018
Jan Petránek

Tak se to v životě střídá; před pár dny zářily hřbitovy světlem svíček na památku zesnulých, o víkendu si svět naléhavě připomínal konec první světové války a památku padlých. 

Sejde-li člověk s tohoto světa venkoncem přirozenou smrtí, jeho blízcí a okolí to nesou těžce, ale čas tu újmu zhojí. Padne-li však na pomyslném poli cti a slávy, to je jiná. Spočine často v jiné zemi, než rodné - a omšelé legionářské pomníčky na východě jsou dokladem toho, že už není ani těch, kdož by vzpomínali. S úctou vzpomínám na paní Bártovou, ještě za socíku jezdila každým rokem na hrob do Belgie. Její bratr tam padl jako výsadkář, podle těch, co přežili, aniž by vystřelil.

Mezi zesnulými a padlými je tedy citelný rozdíl.

V noci na neděli dobojoval poslední půtku - a padl - Jan Petránek, nezaměnitelný originál mezi publicisty, novináři a vypravěči. Celý svůj život spojil s rozhlasem, za své postoje v osmašedesátém a v Chartě schytal nepočítaných ústrků včetně výsadního disidentského postavení topiče v pražské „Mitasce“, kde přišel o zdraví. Z nároků neslevil ani po listopadu.

publicista Jan Petránek

Zůstane záhadou, kdy vlastně spal, neboť celé dny sbíral pilně informace ze satelitů, za nocí je zpracovával a nad ránem komentoval události telefonicky do Paříže, Tokia, nebo Moskvy. Nebylo lepšího informačního serveru, než tohoto obyvatele v Jičínské na Žižkově. Říkal jsem mu žertem „noční hlídač globálního světa“; uměl se tomu smát stejně upřímně jako psát, mluvit, a zpívat.

Výčet jeho práce a zásluh je předlouhý, ale ten si vyhledejte ve Wikipedii. Jan Petránek nezaslouží, aby se o něm hovořilo s knedlíkem v krku, ale ještě je brzo na to, aby to polevilo.
Bude hrozně dlouho chybět - ale přitom zůstává.