V té jámě je někdy líp než na povrchu. V měděném dole Bohumír v Jívce se stanete horníkem
Naši dvě hosté dnes přijeli z Jívky na Trutnovsku. Je to Květa Dufková a Josef Mikyska. Měděný důl Bohumír v Jívce na Trutnovsku se opět otevírá turistům.
Pane Mikysko, Zdař Bůh! Takhle se zdravili horníci?
Ano, Zdař Bůh!
Vy jste nám přivezli jednu velmi dobrou zprávu, a sice, že měděný důl Bohumír v Jívce se zase otevírá turistům. Tak kdy se zase budeme moci k vám dolů do dolů podívat?
Letošní oficiální sezóna se zahajuje 1. května. Takže už na státní svátek máme turistům brány otevřené dokořán.
My bychom taky měli říct, proč bylo vlastně v zimě u vás zavřeno. Protože tam zimují vzácní netopýři, viďte?
Ano, je to tak. V zimě máme zavřeno kvůli chráněným netopýrům, takže z důvodu jejich zimování, abychom nerušili jejich spánek, musíme mít zavřeno.
Tedy netopýři už odletěli a teď je zase čas pro návštěvníky a turisty.
Už je čas zase na nás. A bude to už třetí turistická sezóna.
Pro turisty chystáme hornický fotokoutek. Bude tam veškerá kompletní výstroj horníka a to si budou moci návštěvníci obléknout a vyzkoušet. Vžít se do pravé role horníka.Květa Dufková, Měděný důl Bohumír v Jívce na Trutnovsku
Kdy se vůbec začalo v okolí Jívky dolovat a těžit? Protože v Podkrkonoší je ta historie dolování docela letitá.
My máme záznamy, že už roku 1817 zemědělci, kterým patřila půda, na kterých se objevily ty sloje, právě u tohoto dolu Bohumír se objevila první sloj z dolu Stachanov, což byl pozdější název, a objevilo se to panu Goerovi na jeho pozemku. Tak on se pustil v zimním období do kutání uhlí, čímž vydělával nějakou korunu k tomu zemědělství, no a v létě zemědělčil.
A co se tam tedy objevilo v tom dole?
Nejdříve to bylo uhlí, kutal hlavně uhlí. A potom teprve roku 1853 narazil, protože ty sloje vycházejí až na povrch, tak na poli narazil na nazelenalý kámen. Tak s ním jel do Starkova na panství, no a tam ho poslali samozřejmě do jednoho z horních měst, to znamená buďto Jihlava nebo Kutná Hora, kde mu dali povolení, že může kutat i měď.
Kde jste fáral vy?
Já jsem začal v roce 1961 už na dole Dukla v Dolní Suché na Karvinsku. Tam jsem dělal do roku 1964 a v témže roce jsem 2. května nastoupil na důl Stachanov v Radvanicích.
To je kousek vedle dolu Bohumír.
Ano, to je tři kilometry od sebe. A protože jsem měl mít nástup na vojnu, tak mě přemlouvali, ať to podepíši na 10 let. A já jsem říkal, ne, já už se do dolu v životě nevrátím. A pak se mi vysmáli, když jsem se v roce 1966 vrátil zpátky na doly.
V jaké hloubce jste v Radvanicích fárali?
V Radvanicích to bylo asi 1 100 metrů.
To je pořádná hloubka. Jaké to bylo celý život vlastně pod zemí?
Krásné. Pro mě to bylo pěkné a je mě tam pěkně i teď, když chodím provádět. Tak v té jámě mě je dokonce někdy líp než na povrchu.
A hrozilo tam i nějaké nebezpečí?
Na dole Dukla v roce 1961 7. července došlo k výbuchu metanu, kde zahynulo 108 horníků. Ale já měl naštěstí ranní, takže jsem se tomu vyhnul. To se stalo na odpolední směně. A v Radvanicích pamatuji asi 6 smrtelných úrazů.
Ten provoz tam byl nepřetržitý? To znamená i v noci?
Ano, dělalo se i v noci, na 3 směny. Svačili jsme tak, že jsme si neměli kde umýt ruce, tak se jedlo s těma rukama, jak jsme byli špinaví. Ale většinou to bylo od uhlí nebo od bláta a nebo od nafty, protože já jsem dělal většinu času důlního lokomotiváře.
V té jámě se muselo u práce ležet na břiše nebo na zádech. Lidé pak říkají, že by to dělat nechtěli. A že nám to nezávidí.Josef Mikyska, bývalý horník
A kdyby šlo vrátit zpátky čas, vybral byste si to zase?
Já bych si to klidně vybral znovu, protože já jsem nebyl ničím vyučený, takže já byl v té jámě nasazovaný pokaždé kde někdo chyběl. Tak mě dali buď do stěny nebo na předek, nebo ke kolejářům, k lokomotivě nebo narážet. Narážení, to znamená, když jezdí ty vozy nahoru, tak jak se strkají do klece nebo na úpadnici, jak se zapínají na lano.
Paní Květo, co říká manželka pana Mikysky, že v zimě to s ním není nic moc?
Tak jeho žena i ostatní manželky průvodců vždycky tvrdí, že v zimě je doma akorát prudí a už aby šli do jámy. Oni v té jámě vždycky ožijí a mají další smysl života.
Jak se vlastně do Jívky dostaneme? Je to možné třeba autobusem nebo i vlakem?
Tak vlakem je těžší se k nám dostat, protože nejbližší zastávky jsou v Radvanicích a potom v Janovicích. Autobusem se k nám lze dostat normálně klasickou linkou, autem pak od Trutnova, to je asi 20 kilometrů a od Náchoda 25 kilometrů.
Jaký byl v těch minulých dvou letech zájem o důl Bohumír ze strany turistů? Jezdili?
Turisté k nám jezdili, v každé turistické sezóně jsme provedli 3,5 až 4 tisíce návštěvníků. Myslím si, že na, že v podstatě v turistickém ruchu začínáme, tak je to pěkný úspěch.
Jak velké to důlní dílo v těch letech, kdy se tam kutalo a těžilo, bylo?
Bylo asi na rozloze tak 6 čtverečných kilometrů a do hloubky 13 pater. Nejvíc se dařila těžba z toho druhého patra, teprve směrem dolů. Pokoušeli se už z prvního patra na druhé, ale tam toho moc nenašli, ale většinou z toho druhého patra se jim už dařilo lépe.
Těžilo se zhruba tedy od poloviny 19. století, potom to v roce 1965 zavřeli?
Likvidace začala už trošku dřív, ale úplně to padlo v roce 1965.
A oni to prý dokonce i zatopili?
Protože se vytáhly čerpadla. Když se tam pracovalo, muselo být na nejhlubším patře vždy obrovské čerpadlo, protože tam stále stékala voda. Ta musela být čerpaná, protože ve skafandrech by nám šlo těžko pracovat.
Aa co se tedy podařilo zpřístupnit návštěvníkům před těma 2 lety v roce 2015. Kolik toho člověk uvidí, když k vám přijede?
Je zpřístupněna štola Bohumír, která je dlouhá zhruba 400 metrů, na konci návštěvníky čeká přímo hornická zkouška, jedná se o adrenalinový výstup po žebříku šachtou na povrch Země. Je to asi 15 metrů svisle nahoru po žebříku. Odvážní to můžou vyzkoušet. Víme z naší zkušenosti, že se jedná opravdu zhruba o 95 % turistů, kteří jsou zvědaví a opravdu nahoru jdou.
Slyšel jsem, že ta prohlídka začíná už u samotného vchodu, když je tam takzvaný hund a to jsme u té krásné hornické latiny. Co to je hund?
Hund, to je vlastně, vy byste tomu řekl vozík. Na kolejích. No a my jsme tomu dali tento název, protože tam pracovali němečtí horníci, tak právě vznikaly tyhle různé názvy. Třeba těm na dopravu dlouhého materiálu zase říkáme klaničák. Placatému vozíku říkáme panvágl. Takže to mělo takové hornické názvy.
A ten hund, ono to prý štěká, když se ty vozíky spojují nebo rozpojují.
Když zkrátka zabral ten poník, nebo ta lokomotiva, když to rozebírala, tak to cukalo a vydávalo to takový štěkavý zvuk.
Když se tedy ponoříme a sfáráme s vámi jako s průvodcem, ukážete nám také něco z té měděné rudy? Je tam vidět nějaká žíla?
Ano, ale jenom ty sirníky, takové ty výluhy, výkvěty té mědi. Už by se dnes nevyplatilo to ani znova otevírat. Nedávno tam fáral dokonce hlavní geolog Čech pan Cílek a ten říkal, že té mědi už by tam nebylo ani do jednoho kabelu.
Jaké novinky chystáte letos?
Letos pro turisty chystáme, myslím si, velmi zajímavou novinku. Bude se jednat o hornický fotokoutek, necháme ušít přímo fáračky, fárací oděvy, bude tam veškerá kompletní výstroj horníka včetně přilby, špičáku, všechno, co musel horník mít s sebou při tom fárání do šachty. To si tam budou moci návštěvníci obléknout a vyzkoušet si to. Vžít se do pravé role horníka.
A jak se máme obléknout, když k vám přijedeme? Je tam zima?
Je tam stálá teplota, zhruba 10 stupňů Celsia. Je to příjemné, hlavně v létě když je venku horko. Stačí mikina.
Pane Mikysko, těšíte na tu sezonu až odstartuje 1. května?
Těšíme se, bude tam zase spousta lidí. A ti, co tam jezdí, tak se jim to líbí, ale pracovat jako horníci by nechtěli. Je to dřina. Po revoluci se o nás o hornících říká, že jsme se za komunismu měli moc dobře, že jsme se měli nejlíp. A teď ti lidé, co to říkají vidí v té jámě, že se tam muselo u práce ležet na břiše nebo na zádech. Tak pak říkají, že by to dělat nechtěli a že nám to nezávidí.
Tak se přijeďte podívat jaké to bylo, měděný důl Bohumír v Jívce na Trutnovsku je připraven podělit se s vámi, předpokládám i o některá jeho tajemství, která ale teď nebudeme prozrazovat. A jak se říká po hornicku: Zdař Bůh!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
