V roce 1938 byli lidé skutečně připraveni položit za republiku své životy. A přišel Mnichov

2. říjen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Unikátní foto vojáka u dvojčete těžkých kulometů vz. 37. Foto z bunkru u Zbečníku na Náchodsku

V těchto dnech si připomínáme neslavné výročí. Je to přesně 80 let, co byla dojednána Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií. O odstoupení našeho pohraniční Německu. Jedním ze symbolů těchto událostí před 80 lety se určitě stal i systém nedobudovaného pevnostního opevnění na severní hranici Československého státu.

O prvorepublikovém systému ochrany našich hranic si budeme povídat s Pavlem Minářem, který přijel k nám do studia z pevnosti Hanička v Orlických horách. Začněme možná onou atmosférou ve společnosti ještě o mnoho let dříve. Protože Mnichovská dohoda, to byl už důsledek mnoha předcházejících problémů, viďte?
Zcela pochopitelně. Je to velmi široká vazba různých věcí hospodářských, vojenskopolitických i čistě společenských. Situace se samozřejmě vyvíjela, určitým způsobem kvasila a došla až k tomu, že vznikly problémy, které mohly být někým uchopeny a použity proti státnosti.

Pavel Minář ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jinak je ale období první republiky vnímáno jako velmi úspěšné. Dařilo se hospodářství. Republika vzkvétala. Co tedy ta vojenská stránka věci? Jak se na ni od roku 1918 myslelo?
To souvisí s budováním státu jako celku. Armáda byla jedno z odvětví, které se muselo ze základu úplně vybudovat. Nejdříve navrátilci z front první světové války, především legionáři ze všech front. Ruští, francouzští, italští. Samozřejmě, to byly první jednotky, vojáci se zkušenostmi. A postupně se zaváděl systém vojenských posádek, organizace armády, ministerstvo obrany. A také vyzbrojování těchto složek.

Frustrace lidí, nejen v uniformách, ale i civilních, byla veliká. Lidé věřili tomu, že jsou tam proto, aby hájili republiku.
Pavel Minář, vedoucí Pevnostního muzea Hanička

Co třeba spojenectví? Také jsme určitě hledali nějakého silného partnera.
Tak je to logické. Z historie víme, že už prezident Masaryk navazoval určitá jednání v rámci samotného vzniku republiky. A ta potom zcela nepochybně pokračovala. I vojenskopolitické pakty vážící nás na Rumunsko, Jugoslávii, Francii, posléze i Sovětský svaz. Byly důsledkem toho, že se vedení státu snažilo přiměřeně zajistit bezpečnost těmi smlouvami.

Dělostřelecká tvrz s něžným dívčím jménem Hanička letos oslaví 80. narozeniny

Hanička - dělostřelecká tvrz v Orlických horách

Přesuneme se do Orlických hor kousek za Rokytnici a přiblížíme vám objekt, který patřil do systému československého opevnění budovaného ve 30. letech minulého století na severní hranici proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Je to pevnost Hanička.

Kdy se začaly objevovat první větší náznaky, že mohl být mír ohrožen? Adolf Hitler se v roce 1933 dostal v Německu k moci.
To je onen milník, který se dnes běžně označuje. Je ale nutné vždy připomenout, že byl zvolen v řádných volbách. Nicméně už před tím se ukazovaly militantní věci, ke kterým Německo směřovalo. Je zřejmé, že dohody, které souvisely s první světovou válkou, s jejími výsledky, nebyly plněny. A musíme si říct, dnes už to je popsáno historiky, že tito lidé přehlíželi to, že se v Německu extrémně zbrojí. A přehlíželi to i po onom roce 1933. Stavěly se bitevní lodě, které neměly smluvený omezený výtlak a další věci. Tedy i tam můžeme dnes shledávat problém, který později eskaloval v roce 1938 u nás a v roce 1939 potom se vznikem druhé světové války.

Benito Mussolini, Adolf Hitler, Paul Otto Gustav Schmidt a Neville Arthur Chamberlain

Kdy jsme na to začali reagovat? Kdy se začalo přemýšlet o vybudování obranné linie na severní hranici Československa?
Tady historici popisují rok 1934 až 35. Tam už nacházíme první kroky - Rada pro vyzbrojování, Rada obrany státu, Ředitelství opevňovacích prací. Všechny tyto věci souvisely s tím, že ministerstvo národní obrany připravovalo tento projekt. Samozřejmě to nebylo bez obtíží, rodilo se to velmi složitě, protože s tím nebyly žádné zkušenosti. Sice někteří naši důstojníci navštívili na stážích Francii, kde se přirozeně hledala zkušenost při výstavbě obranné linie, nicméně mělo to naše české problémy, řekl bych. Řešilo se to průběžně a nevyhnuli jsme se mnoha chybám.

Kdy se začalo stavět konkrétně v Orlických horách?
V Orlických horách se začalo stavět nejdříve opevnění, které bychom dnes nazývali typově z roku 1936. Jsou to ony pevnůstky, které jsou v předpolí těžkého opevnění nad Neratovem a Těšovicemi. Ovšem toto se brzy ukázalo jako strategicky málo výhodné. Výstavbu zajišťovala Zemská vojenská velitelství Praha a Brno. Teprve potom v roce 1936 se začíná zadávat opevnění těžké a potažmo i opevnění lehké.

Čtěte takéTvrz Hanička

Přenesme se do onoho roku 1938, do období těsně před podpisem Mnichovské dohody. Protože ještě před tím se odehrála jedna velká událost, která byla pro mladé demokratické Československo takovým velkým varovným signálem. A to byl Anschluss Rakouska v březnu roku 1938. Tehdy to asi začalo v Sudetech hodně vřít, ne? Protože tamní Němci chtěli patřit k říši.
Je to nepochybné, když se vrátíme do roku 1918, tak už tam je evidentní snaha o odtržení Rokytnicka, Králicka. Už tehdy musela armáda poslat do tohoto pohraničního území své oddíly a likvidovat vzniklé povstání. Obsazení Rakouska, navíc beze ztrát pro německou armádu, to byl jistě velký politický úspěch vedení Německa. A v Československu to nacházelo úrodnou půdu, zvlášť když to šířili lidé, kteří se sdružovali okolo Konráda Henleina. Mezi mladými se takové myšlenky velmi dobře šíří.

Mnichov 1938 (dobová fotografie)

Ano, mezi mladými, kteří mají energii, jdou do všeho po hlavě.
A jejich tátové a dědové, kteří už byli na frontách třeba první světové války, mají životní zkušenosti, které jim říkají, že nemají být tak hr.

Jak vypadaly poslední týdny před Mnichovem na Haničce? Protože tato pevnost se stavěla do září roku 1938. Takže se už nějakým způsobem vyzbrojovala?
Ano, ta aktivita tam probíhala. Na tvrzi se objevila v řádu mnoha týdnů před tím už vojenská jednotka se svým velitelem Jaroslavem Mikulášem Novákem, tehdy příslušníkem 19. hraničářského pluku se sídlem v Žamberku. Ovšem byla to jednotka nepočetná, nikoliv s přiměřenou výzbrojí. A navíc velmi problematicky osazenou, protože byla snaha některé pěchotní skupiny vyzbrojovat za každou cenu, i když nebyly hotovy. Chyběla vzduchotechnika, elektroinstalace. Takže vojáci byli v improvizovaných podmínkách. Ale na druhou stranu si řekněme, že v úseku Orlických hor by nepřítel zcela určitě nenasazoval nějaké zvláštní jednotky.

201 schodů vede do podzemí dělostřelecké tvrze Skutina. Bunkry má spojit nový skalní odstřel

Tvrz Skutina v Orlických horách

Tvrz Skutina v Orlických horách patří k těm méně dobudovaným, přesto ročně přiláká až 5 000 návštěvníků. Láká je především vybavení bunkru. Dvoupodlažní srub má vše od dobových zbraní až po sociální zařízení. Srdcem bunkru je střelecká místnost. Je zde dobový protitankový kanon spojený s kulometem, druhá střílna je osazena dvojčetem těžkých kulometů.

K obraně našeho státu bylo připraveno 350 tanků, 887 bojových letadel, k tomu přes 38 tisíc lehkých a 7 tisíc těžkých kulometů. 28. září před 80 lety hlásil generál Krejčí, že je armáda na německou ofenzivu připravena. A pak přišlo 29. září a podpis Mnichovské dohody. Co se dělo na Haničce?
Bylo rozhodnuto, že obrana nebude aktivována. Že uvedené území bude odstoupeno. Což znamenalo, že armáda musela technicky zajistit odsun jednotek. A pokud možno i odsun materiálu vojenské správy daného úseku. Když si vezmete, mezi 30. zářím a 10. říjnem, kdy vojáci odcházeli z Haničky a nejen z Haničky, ale i z ostatních úseků, tak je to 10 dní na to, aby odsunuli maximum toho, co tam týdny a měsíci stěhovali. Protitankové překážky, zbraně, střelivo a další věci. Ne všude se to odsunulo a zůstalo to tam.

A to jsme nemluvili o tom, co asi tenkrát lidé cítili a prožívali.
Frustrace lidí, nejen v uniformách, ale i civilních, byla veliká. Lidé věřili tomu, že jsou tam proto, aby hájili republiku. Mnozí o tom mluví i po válce ve svých vzpomínkách, že byli skutečně připraveni položit své životy. O tom není sporu. Nicméně přišlo to, co přišlo a oni byli donuceni přejít do úplně jiných pozic. Armáda reaktivovala jednotky, zrušila hraničářské útvary v řádu měsíců po odstoupení pohraničí. Takže pro mnoho lidí to mohlo znamenat, že celá ta práce byla zbytečná. Ale ono to zbytečné nebylo.

Pavel Minář popisuje naučnou stezku Opevnění Rokytnicka

Říká vedoucí Pevnostního muzea Hanička Pavel Minář. Moc děkujeme za připomenutí toho, co se před 80 lety odehrálo. Můžete za tou historií také přijet na Haničku podívat.
Pochopitelně. Rádi uvidíme všechny návštěvníky. Děkuji a na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související