Rozpustilé bábinky z Hronova rozdávají radost. Je to parta aktivních sokolek důchodkyň
Tělocvičná jednota Sokol Hronov je dobrovolná, sportovně společenská organizace, sdružená v České obci sokolské. Založena byla v roce 1870 a znovu obnovila svou činnost v roce 1990.
Dvě úžasné a obdivuhodné dámy přijely do Českého rozhlasu Hradec Králové, aby vás přesvědčily, že i v seniorském věku se dá krásně aktivně a plnohodnotně žít.
Těmi skvělými dámami jsou dvě rozpustilé bábinky z Hromova paní Jana Ševců a paní Libuše Polejová. Neurazily jste se, doufám, když jsem řekl rozpustilé bábinky.
Ne, nám to dělá dobře. Naopak jsme na to pyšné.
Tak se nám představte. Povězte, kdo to jsou ty Rozpustilé bábinky.
V Hronově v Sokole mnoho roků spolu cvičíme. A z toho se tak vyřadila parta žen, takových důchodkyň, od nějakých 80 let po ty mladší. A v Praze v Tyršově domě se pořádala přehlídka pódiových vystoupení, tak jsme si k tomu nacvičily takový babský taneček a vystoupily jsme. Dostaly jsme kuráž, protože jsme zrovna vyhrály pohár. Ta soutěž je každoročně, ta pódiová vystoupení. A my už jsme nacvičily osm skladeb. Už jsme se zapsaly i v Hronově a v okolí. Tak si nás zvou na plesy a na nějaký takové legrácky.
Kdy jste do Sokola přišly jako cvičenky vůbec poprvé?
Někdy po druhé světové válce. Protože jsem cvičila na posledním Všesokoloském sletu v roce 1948 jako žákyně. Tak to už je tak strašně dávno.
Dříve byl Sokol v každé vesnici, v každé obci, viďte.
Všude, v každé vesnici. Nebyla ta specializace tak brzo, jako je teď. Tenkrát si ty děti až někdy v pubertě vybíraly sporty, volejbal, fotbal, hokej.
A paní Libuška a cesta k Sokolu a cvičení?
Já jsem také začínala v Sokole asi ve druhé třídě. A dodnes chodíme pravidelně v pondělí, chodí nás asi 30. A po tom cvičení zůstáváme a máme buď nový nácvik, nebo opakování, procvičování.
Mě by zajímalo, co jste jinak v životě dělaly. Když zavzpomínáte, co bylo vaše profesní zaměstnání?
Já jsem byla technická úřednice. Začínala jsem v přádelně v Hronově u stavu. Protože jsem neměla dobrý kádrový posudek, tak jsem šla do fabriky. Ale pak jsem si udělala večerní školu a dělala jsem technickou úřednici. A sportuji celý život. Ne nějak špičkově, ale tak ode všeho něco.
Měla jste nějaký oblíbený sport kromě toho cvičení v sokolovně? Třeba lyže?
Jé, všechno, i lyže, dělali jsme všechno. Běhání. Volejbal jsme hráli, do Dřevíče jsme chodili hrát volejbal, brusle, plavání. Na vesnici se dělalo všechno.
Paní Libuško, i vás se zeptám na vaší životní profesní dráhu.
Já jsem byla vychovatelka ve školní družině. Takže děti celý život. Měla jsem ve škole taneční kroužek a vystupovali jsme na různých akcích.
A ten tanec, mě tak napadá, že se vám hodí i dnes, když vymýšlíte ty nejrůznější choreografie.
Na to máme tady paní vedoucí, která nám vždy něco vymyslí a dohadujeme se o tom. Probíhá nad tím diskuse, jak by to mělo vypadat.
Ta vaše vystoupení jsou opravdu propracovaná od A až do Zet. Máte krásné kostýmy. Třeba na písničku Vilém peče housky jste tam pekařky. To si šijete?
To je taková samovýroba. Buď nám to šila jedna kolegyně, nebo někde někdo něco vidí a dáme to dohromady. Nějak to zkombinujeme.
Vzpomenete si, kde všude jste už vystupovaly? Paní Jano, vy jste mluvila o Praze, o těch pravidelných vystoupeních.
Ano, tam jsme vystupovaly, každý rok vlastně. Tady v Hradci Králové jsme měly předsletové vystoupení. A všude po okolí. Na plesích. Teď máme už zase dva plesy zadané.
A co vnoučata, máte?
No samozřejmě, já jich mám pět. A já čtyři. A všechna nám dělají radost. Sice někdy taky zlobí, ale jako všechny děti. My jsme taky zlobili. Ale sportují a to je dobře.
Tedy vedete je k tomu sportu.
Nejdřív jsme musely děti vést ke sportu. A teď, kluci dělají hokej, děvčata volejbal, dokonce hrají první ligu v Hronově.
Vy se na těch přehlídkách potkáváte s mladými lidmi?
Samozřejmě, jsme mezi mladými rády, protože my s nimi omládneme.
A co vás nejvíc zajímá, když se setkáte s tou mladou generací? Určitě je tam i pro vás spousta inspirace. Vnoučata vás učí zacházet s mobily a počítači?
No ano. S dětmi to je vůbec nejlepší, protože ony vám to vysvětlí pomalu. Ty starší udělají šup šup na počítači a stejně nevíme co. Ale ty měnší děti nám to poctivě vysvětlí.
Takže máte radost z vnoučat.
Máme radost.
Ještě se vrátím k Rozpustilým bábinkám. Vy vystupujete po celých východních Čechách a dá se říct po celé republice. Ale byly jste už jednou i v zahraničí.
Ano, byly jsme v Portugalsku. Když jsme cvičily v Praze, tak tam si nás všimli a vybrali nás na festival v Portugalsku, festival zlatého věku. A tam byly kolektivy snad z celého světa.
Jak jste se tam líbily?
Vypadá to, že asi jo. Dvakrát se tam vystupovalo a pak jsme fandily. Byla tam ještě jedna skupina z Čech. Tak těm jsme chodily fandit a oni fandili nám. Byly tam ještě doplňkové věci, třeba jsme i v bazénu plavaly, učily jsme se portugalské tance. A tak jsme se i poznávaly.
Vy se v Hronově opravdu nenudíte. Jste skvělá parta u vás v Sokole a mezi Rozpustilými bábinkami. To je možná pro ten podzim života asi nejdůležitější, aby člověk nebyl sám a měl pořád co dělat.
My si říkáme, že smích omlazuje. A někdy máme strach, abychom nebyly moc mladé, protože máme někdy hodně veselo. Že by se nám ty naše děti divily a smály. Už máme za sebou asi 70 vystoupení za to dobu, co existujeme.
Tak takové jsou Rozpustilé bábinky. Tak ať všechno zvládnete. Ukázali jste nám, že i v seniorském věku se dá žít optimisticky a s dobrou náladou. Prostě aktivně. Ať vám to vydrží.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
