Pálená hlína provází lidstvo tisíce let. Současnou hrnčířinu uvidíte v Jičíně a udělá vám radost

Výroba keramických nádob je poměrně složité a musí se dodržovat výrobní postupy, které se po staletí téměř nezměnily. Díla vznikají z křemičitanových zemin, po jejich vyčištění a důkladném prohnětení vzniká keramické těsto.

„Z tohoto těsta se pak mohou začít tvarovat různé ředměty buď ručně, nebo spíše na hrnčířském kruhu. Po vytvoření musí nejdřív „zvadnout," pak se přikročí k retuším a dekorování, po kterém jdou výrobky poprvé do pece na „přežah," při němž teplota nepřekročí 900 °C. Po přežahu přichází na řadu glazování, a pak se díla vrací zpátky do pece, tentokrát na více než 1200 °C, čímž vzniká vysoce odolná kamenina," popisuje podstatu současného hrnčířského řemesla Jana Schlesingerová historička umění z jičínského muzea.

Hrnčíř Jan Vítek měl být původní profesí ekonom, ale práce s hlínou se stala nejen jeho koníčkem, ale i životní profesí. Pochází z umělecké rodiny, a tak měl k tvoření vždycky blízko. Už od roku 1988 má na statku v Myskovicích u Tábora svou dílnu, kde vyrábí z tvrdé kameniny pálené na 1220 °C užitkovou keramiku jako jsou jídelní soupravy, čajové servisy, mísy, dózy, barevné kořenky a další typy výrobků.

Hrnčíř Jan Vítek u svých keramických výrobků v jičínském muzeu|foto: Vladislava Wildová

Hrnčíř Patrik Folíř je v této profesi samouk, hrnčířské řemeslo se mu ale stalo „osudným". Začínal s ním jako s terapií, teď si sám připravuje i různé popelavé a živcové glazury a svou originální keramiku pálí v peci otápěné dřevem na 1300 °C. Tím získává vysoce odolnou hrnčířinu.

Práce s keramickou hlínou, kterou si i sami připravují, má hodně úskalí, důležitá je především zručnost a technologie pálení.

„Hrnčíř nemá žádnou moc, a tak je každý výpal jedinečný. Otevírání pece je velké vzrušení, které ani po letech nezevšední," shodují se oba hrnčíři z jižních Čech, které spojuje výroba originální keramiky vytáčené na hrnčířském kruhu.

Hrnčíř Patrik Folíř při přípravě jičínské výstavy|foto: Vladislava Wildová

Hrouda hlíny v ruce změnila Patrikovi život
„Shodou životních okolností se mi do ruky dostala hrouda hlíny a byla to láska na celý život, už jsem se toho nepustil. Někdy mě to hrozně štve, ale ještě se mi nestalo, že bych to musel přerušit a čerpat síly jinde. Někdy je takové období, že si to všechno nějak pokazím. Člověk pak od toho musí trochu poodstoupit, ale vždycky se k tomu rád vracím.Nikdo to nebylo tak, že bych si řekl: A teď už to dělat nebudu," říká Patrik Folíř, k jehož zálibám patří pěstování chilli papriček.

„Koupili jsme starý statek, dílnu mám přes dvůr, tak je to trochu i jako vězení. Občas si sice vyjedu na výlet na kole, po okolí mám své stezky, ale v zásadě jsem pořád v dílně a až na drobné chvilky mě to baví," usmívá se Jan Vítek.

Užitková keramika Patrika Folíře|foto: Vladislava Wildová

Má kdo převzít řemeslo? Naděje umírá poslední
S pokračovateli hrnčířské tradice je to zatím v rodině Patrika Folíře neslavné.

„Mé dceři je jedenáct, měl jsem pár takových pokusů, jak ji přivést k hrnčířině, ale asi to byly pokusy hodně agresivní, protože do dílny nepáchne. Vždycky když potřebuje něco do školy, tak říkám, vezmi si hrníček pro paní učitelku. A ona mi opáčí: Zase hrnky! Takže já jsem zatím skončil, ale mám pořádt takovou bláhovou naději, že třeba někdy. Ale moc tomu nevěřím," vypráví Patrik

A Jan neprodleně reaguje: „Patrikovi musím říct, že naděje umírá poslední. Mám čtyři děti a nikdo z nich taky nechtěl ani "páchnout" do dílny. Ale teď už tři roky tam se mnou pracuje syn a docela ho to baví. Je šťastný, že nikam nemusí, že je doma a že si může napůl svobodně tvořit a pracovat. A funguje to."

Jarní výstavu „Hrnčíři z jižních Čech Jan Vítek a Patrik Folíř" můžete navštívit ve výstavní chodbě jičínského muzea do 22. dubna 2018. Udělá vám radost.

Hrnčířina z dílny Jana Vítka|foto: Vladislava Wildová