Nový program spolupráce při pátrání po pohřešovaných dětech v Evropě. Téma, jemuž se nikdo nevěnoval

Jaký byl váš uplynulý rok, pracovně samozřejmě, v Evropském parlamentu. Protože tam je pořád živo, pořád se něco děje. Připomeňme uprchlickou krizi, o které si budeme povídat, připomeňme také odchod Velké Británie z Evropské unie.
Těch témat je samozřejmě hodně, ale strašně důležité je, že se řada věcí posunuje dopředu. Když jsme tu před dvěma roky hovořili o migrační krizi a hovořili jsme o situaci v uprchlických táborech, tak jsme hovořili o nekontrolované migraci. To se dnes už naštěstí podařilo svým způsobem zastavit. Třeba ta balkánská cesta je dnes minimální, tam prochází jen desítky lidí, dříve to byly tisíce denně. A myslím si, že, že je potřeba ty věci sledovat v čase. Svět se velmi rychle vyvíjí a je potřeba být na tepu života.

Co je teď největší problém, který se týká těch uprchlíků? Je to jejich identifikace? Protože to je také důležitá věc.
Identifikace už se lepší, protože ve všech zemích je dnes povinnost snímat údaje, snímat otisky prstů. Ale největší problém je ten, že většina těch lidí nemá nárok na žádný azyl. A je potřeba ty lidi vyhostit. A oni se snaží pomocí různých třeba neziskových organizací prodlužovat ty procedury a snaží se tady zůstat. Ale prostě v Egyptě v současné době válku nemáme, není tam žádný zvláštní důvod, proč vám udělit azyl. Nebo z Bangladéše. To je chudá země, ale určitě to není země, kde by byla nějaká válka. Ale lidé prostě nechtějí zpátky. Dnes bychom mohli říct, že 80 procent lidí, kteří přicházejí do Evropy, vůbec nemají nic společného s uprchlictvím. Jsou to normální migranti. Někdo musí udělat to politické rozhodnutí a tyto lidi okamžitě po skončení procedury vrátit.

Vy jste autorem návrhu na už schválené automatické sdílení daktyloskopických databází, což prý dokonce 12 zemí, včetně Česka, vůbec do teď nedělalo.
Nedělalo. Je to prostě strašně zajímavé, ale to byla věc, kdy se diskutovaly různá práva různých lidí, ale zapomnělo se, že první právo člověka je být a žít v bezpečí. Jsem rád, že se tohle povedlo, protože to výrazným způsobem teď pomůže právě při identifikaci lidí, kteří se snaží dostat z jedné země do druhé. A případně najit ty lidí, kteří jsou podezřelí z různých trestných činů.

Dítě, rodina, procházka|foto: Fotobanka Pixabay

Podle aktuálních zpráv jen letos od začátku roku dorazilo do Evropy přes Středozemní moře víc než 100 tisíc migrantů, jak oznámila Mezinárodní komise pro migraci. Řím vyzval další členské země Evropské unie, aby mu s tím náporem migrantů pomohly. Tak, co s tím?
Já si myslím, že je možná dobrý říct, že je to desetina lidí, kteří přišli v roce 2015. Ono to číslo vypadá veliké, ale přes to Středozemní moře, když já jsem studoval v Římě, to byl rok 2002, 2003, chodilo průběžně kolem 180 až 250 tisíc lidí. Takže ono to číslo tak velké není a daří se poměrně ty lidi velmi rychle identifikovat. A ty, kterým ten azyl nenáleží, tak je odseparovat. Takže tam budeme muset zatlačit na naše spojence, budeme muset zatlačit na další země, ale říkám, Evropa je vždycky soustátí, nebo jde o spolupráci 28 zemí. Každý má jiný zájem a každý tlačí na něco jiného. Takže bude možná těžší se dohodnout, ale ten výsledek musí být stejný. Všichmi, kdo sem nepatří, se musí vrátit.

Dalším takovým aktuálním tématem, kterému se aktivně věnujete, je nový program pátrání po pohřešovaných dětech. A to je z pohledu statistických čísel docela vážná věc.
Je to téma, kterému se nikdo dosud nevěnoval, byl jsem z toho poměrně dost překvapen. Je to téma, kdy se ztratí dítě kdekoliv ve členském státu. Ta policejní spolupráce byla dosud postavená spíš na nějakých dobrých vztazích mezi policisty různých zemí. Ale neexistovala spolupráce, kdy my v České republice máme takzvaný alarm, kdy se ztratí dítě a všechny veřejnoprávní stanice, i soukromé, který jsou do projketu zapojené, začnou vysílat tu informaci ve smyčce. Ale když se ztratí dítě na Broumovsku, tak na polské straně už to nefunguje. Když se ztratí dítě do 50 kilometrů od hranic, to znamená i u Hradce Králové, do hodiny určitě může s někým, když ho unese, překročit hranice. A my potřebujeme, aby to fungovalo na obou stranách hranice. A to je věc, o kterou se tři roky snažím a která se v současné době začíná nějakým způsobem celkem pozitivně posunovat.

A ony neexistují nějaké databáze, nebo nějaké systémy, které by tu spolupráci umožňovaly?
Ne. Existuje schengenský systém, kde se zaznamená, že je nějaké dítě pohřešované, ale nezobrazí se to u toho druhého státu. Tam musíte vyžadovat tu informaci. A tenhle systém, který se snažíme zavést, je systém automatický, kdy český policista tady v Hradci Králové zadá pohřešované dítě a zadá tam i to, že se to dítě může dostat do Polska. A vyběhne to jako alarm i polským policistům.

Poslanec Evropského parlamentu Tomáš Zdechovský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s moderátorem Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Tento váš návrh sklidil mezi vašimi kolegy v europarlamentu docela kladný ohlas, hodně se jich připojilo.
To byl návrh, který byl v historii Evropského parlamentu nejvíc podporovaný napříč politickými stranami. Já si myslím, že to není nic ideologického, každý si dokáže představit, že to dítě prostě třeba při procházce v Krkonoších někde může zabloudit a je potřeba tady co nejrychleji spolupracovat. Protože, ať si říká kdo chce, co chce, tak vždy když jde o děti, tak ty příběhy jsou daleko silnější než, když jde o dospělého člověka.

Ale bohužel jste narazili u Evropské komise, která se k tomu nevyjádřila kladně. Proč?
Evropská komise si nemyslela, že tento návrh je něco, co by měla prosadit jako evropskou legislativu. To je důvod kritiky Evropský komise. My často děláme technické normy, které říkají co, jak, jakým způsobem má vypadat a jaký třeba chemické látky nemají být v potravinách. Ale tady v tomto prostě Evropská komise řekla, ať se státy domluví. A tak jsme šli tou druhou cestou, že se státy domlouvají. A je výborné, že policisté to velmi rychle pochopili a řada jich se nedávno připojila k systému Malta, chce se k tomu připojit Slovinsko. Tak začneme společně spolupracovat a ten systém se nevytvoří shora, od střechy, ale zespodu. A bude fungovat. A to je možná lepší zpráva než kdybychom to někomu nutili.

Vy jste tedy bojovník. Vy neznáte slovo, že něco nejde.
Ne, ne, ne, ne. Znáte to s tím, jak jméno mého syna Tobiáše nebylo v kalendáři a dnes už tam je.

A to jsem se ještě o vás dočetl takovou novinku, jak je to s těmi vlajkami a znaky měst? Jak se tomu říká?
Vexilologie a heraldika. Ano, to byl takový můj koníček. Ten vznikl na základě toho, že jsem psal svoji diplomovou práci a zjistil jsem, že moje obec nemá vlajku a znak. A vytvořil jsem to a ono se to všem líbilo. Takže pak přišly další a další. A z těch východočeských perliček, na které jsem hrdý, tak vlajku ode mě má Chlumec nad Cidlinou, Třebechovice pod Orebem, nebo dokonce Týniště nad Orlicí.