Na vozíku život nekončí! 640 km na kolečkách - pouť do Santiaga de Compostela i na konec světa
Camino na kolečkách. Ujet 640 km na invalidním vozíku, putovat s desetiletým synem a ještě o tom natočit dokument. To vše zvládl Honza Dušek s realizačním týmem. A nyní společně vyráží podělit se s vámi o své zážitky z poutě do španělského Santiaga de Compostela i na samotný konec světa do městečka Fisterra.
Péťo, já chci do Santiaga. Tak tohle řekl před nějakou dobou Jan Dušek, který je kvůli roztroušené skleróze na invalidním vozíku, svému kamarádovi Petru Hirschovi. Dnes už je máme opět zpátky doma z cesty i se spoustou zážitků, protože se to povedlo.
Měl jsem pravdu s tou prosbou na začátku? Bylo to tak? Péťo, já chci do Santiaga.
To byla má první věta, řekl jsem to. A všiml jsem si, jak Peťovi zajiskřila očička. A od toho okamžiku se rozjel ohromný kolotoč shánění peněz. Velká ohromná kampaň. V podstatě tím to začalo. A čím víc se to blížilo datum odletu, tím víc jsem si uvědomoval, že už asi není cesta zpátky, že už nemůžu couvnout. Takže musím.
Jak vy dva jste se vůbec potkali?
Já jen doplním, že tahle ta věta: Péťo, já chci do Santiaga, zazněla v červenci minulého roku 2016. Do roka se nám podařilo cestu zrealizovat. Honzu neznám úplně dlouhou dobu, poprvé jsme se viděli někdy v roce 2013, kdy jsem se vrátil z dlouhé poutě Santiago-Řím-Jeruzalém. A začal jsem chodit u nás ve Dvoře do kostela. Tam jsem se seznámil s Honzou. Byli jsme si sednout v cukrárně a u kávy jsme pokecali o mých cestách. Začal jsem tím, že vlastně bydlíme nedaleko, nebo já jsem v té době bydlel, tak jsem ho občas začal navštěvovat a stali se z nás postupně přátelé.
Když jste, Petře slyšel tenkrát tu výzvu od Honzy, tak vám tedy zajiskřily oči. Bylo to tak?
Pro mě se putování stalo jedním z naplnění životních potřeb, nebo jednou z důležitou součástí života. Takže kdokoliv projeví zájem o to vykonat někam pouť, nemusí to být za každou cenu Santiago, tak má Honza pravdu, jak ten Monty Jack, když cítil sýr, tak se mu nakroutily kníry, tak mně zajiskří očička. A prostě jsem si dal nějaké vnitřní předsevzetí, že chci pomáhat, že chci lidi to putování ukazovat. A tím, že je Honza můj přítel a kamarád, tak už nebylo moc co řešit.
A teď mě tedy Honzo zajímá ten váš sen. Kdy vás to napadlo, že byste se chtěl zúčastnit svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela?
Nejsem přesně schopen určit termín nebo den kdy k tomu došlo. Ale když jsem byl zdravý, v uvozovkách zdravý, já si myslím, že jsem tak trošku magor odjakživa, tak mě ta cesta lákala. Protože jsem četl knihy od Paula Coelha, Poutník - Mágův deník se jmenuje ta kniha. Ta mě inspirovala a zaujala. Pak jsem byl na přednášce pana pátera Františka Lízny, který tam šel v podstatě z Příbrami, za 106 dní tam došel. 3 000 kilometrů a na nohách měl boty Mefisto. To přidal jako bonbónek.
Petře, já vás poprosím, abyste přiblížil trošku tuhle pouť našim posluchačům, protože vy už jste ji absolvoval předtím.
Já jsem šel v roce 2010 z domova ze Dvora Králové. Putuje se k hrobu svatého Jakuba, který se našel počátkem 9. století v severozápadním Španělsku v Galícii. Ten objev v tom 9. století vzbudil obrovskou pozornost a zájem Evropy a Evropanů. Postupně se vybudovala obrovská tradice svatojakubského putování, která, řekněme, za posledních 40 let zažívá takovou renesanci a obrodu. Právě třeba i díky spisovateli Paulu Coelhovi, který tu pouť absolvoval před 30 lety. A na základě jeho knížky spousta lidí z celého světa touží vykonat pouť. Dnes už je moderní doba, posunula se, tak lidé už neputují jen kvůli, řekněme, víře. Ale setkávají se tam lidé z celého světa. O tom může Honza krásně pohovořit.
Kolik je to kilometrů celkem?
To je trošičku problém, protože každý máme ten začátek uložený v sobě. Já jsem třeba vykročil ze Dvora Králové a pro mě byla ta cesta dlouhá 4 000 kilometrů. Ale s Honzou jsme se rozhodli urazit vzdálenost 640 kilometrů. Jednalo se o to, že jsme původně uvažovali jako o místu startu Saint-Jean-Pied-de-Port, což je místo ve Francii pod Pyrenejemi. Ale vzhledem k tomu, že by nám ta cesta zabrala víc než měsíc, tak Honza řekl, Péťo, to je moc dlouhý, já každej měsíc chodím na kapačky kvůli té své diagnóze, nechci říkat nemoci, protože to je trošku něco jiného, diagnóza je lepší termín. Tak říká, musíme to zkrátit, nedá se nic dělat. Tak jsme začali v Logronu.
Ale i 640 kilometrů člověk jen tak neujde. Honza si i přes ten svůj handicap splnil svůj životní sen. Musíme říct, že o té vaší cestě do Santiaga de Compostela vznikl také film. Mohli bychom také představit i celý váš realizační tým. Kolik vás šlo?
Šlo nás 8 s tím, že se k nám ještě přidávali lidé po cestě. To znamená, že někdy v půli cesty k nám přibyla ještě takzvaná moravská větev, přátelé z Moravy v čele s Radomírou Charvátovou. To je člověk, který mě také jakýmsi způsobem inspiroval a nakopnul. Protože ona má roztroušenou sklerózu již 20 let a v roce 2010 vylezla na Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky.
Neuvěřitelné věci. Ale mě zaujalo, že s vámi šel i váš syn, je to tak, Honzo?
Vzal jsem ho s sebou, ano, je to tak. Teď je mu 10 let. Při tom putování mu bylo 9.
A neptal se pořád, protože děti takového věku, se pořád ptají, kdy už tam budem? Kdy už tam budem?
Já vám ani nevím. Myslím si, že to z něj nikdy nevypadlo. Ani jednou.
Vy jste mu za to slíbili, že se potom vykoupe v Atlantiku, ne?
Ne, tak to vůbec nebylo. Ten podnět k tomu byl ten, že on měl problémy ve škole, jednak s prospěchem a potom, dle mého názoru, v mých očích se neuměl chovat k přirozeným autoritám, přijmout od někoho rozkaz nebo povinnosti. Tak mu říkám v lednu loňského roku, že budu konat pouť do Santiaga ve Španělsku, a on říká, hele, tati, já chci taky. Tak jsem mu řekl, Jendo, fajn, uzavřeme spolu dohodu. Ty zlepšíš svůj prospěch, své vystupování vůči autoritám. A jakmile uvidím, že jsi svůj úkol splnil, tak splním slib i já. A vzal jsem ho s sebou.
Jaké to je takhle na vozíku vidět svět? Protože to se člověku dnes jen tak nepoštěstí. Všichni ho vidíme rychle z auta. Jaké to je poznat Španělsko tímto způsobem?
V tomto směru je to úžasné, je to skvělé. Nicméně během té cesty jsem měl ohromnou úctu a pokoru před kamarády, kteří mě tlačili, kteří se mi věnovali. Já jsem tam měl i elektrický vozík, nicméně ne vždy bylo možné jej použít, protože cesta vedla přes kamení a bylo to velmi náročné. Takže mě většinou kluci posadili spíš do manuálního vozíku a na lanech mě zkrátka skrz tyto těžko zvladatelné úseky přetáhli. Takže moje úcta patří jim.
Co počasí? To vás také trošku potrápilo, ne? Jednou bylo horko, ráno byla zima. Petře.
Zažili jsme v podstatě skoro všechny druhy počasí, jak říkáte. Leon 36 stupňů, v podstatě tropické teploty. To se Honza málem uvařil nebo upekl jeden den. Ale naštěstí to netrvalo dlouho, asi 2 dny bylo takhle tepleji. A servis pro poutníky je na té cestě velice dobrý. Třeba při příchodu do Leonu tam byla civilní ochrana a kontrolovala tep poutníkům a dávala informace, kam jít v tom městě. Servis kolem svatojakubské cesty je velice dobrý. Ale šli jsme i horskou oblastí, nejvyšší bod byl asi něco přes 1500 metrů nad mořem. A ranní teploty šly až skoro k nule, řekněme, 3, 4 stupně byly po ránu. Takže od kraťasů až skoro po kulich to bylo na cestě.
Za jak dlouho jste to zvládli? Těch 640 kilometrů. Jaké byly pocity, když jste dorazili do cíle do Santiaga?
Vyráželi jsme fyzicky na tu pouť 11. května z Logrona a dorazili jsme do Santiaga 8. června. Tedy to bylo 29 dnů. S tím, že jsme měli jeden den přestávku, pauzu, odpočinek. Protože prostě každý den bez přestávky ujít a ujet 25 kilometrů, organizačně, najít místo na spaní, všechno je docela náročné. Ale zvládli jsme to a jeden den jsme zhruba v polovině cesty odpočívali. A příchod do Santiaga byl samozřejmě úžasný. O tom asi víc Honza.
Tak Honzo, jaké to bylo, když jste to zvládl. Když jste to měli za sebou?
Pro mě to byl velkolepý pocit, když jsem stál před tou katedrálou svatého Jakuba na ohromném náměstí, kde se střetávali poutníci, kteří tam chodili, bylo tam plno. A já jsem pocítil takové jakoby zadostiučinění toho, co jsem si předsevzal. Já jsem to totiž pojal jako svůj úkol. Protože mi došlo, že jsem magor, protože ne každý vozíčkář se rozhodne pro takovou cestu. A já jsem to chtěl udělat právě pro lidi, kteří sedí na vozíku, lámou nad sebou hůl a myslí si, že jejich život končí. Myslím si, že život nekončí, naopak, je to začátek. A když jsem stál před tou katedrálou, tak mě ty veškeré moje dojmy a pocity naplňovaly. Neumím to popsat, bylo to hrozně hezké, splnil jsem si svůj sen.
Už jsme říkali, že o té vaší cestě vznikl i film, který se jmenuje Camino na kolečkách. Ten se teď rozjede do kin po celé České republice. A s největší pravděpodobností se bude také tenhle ten film ucházet o hlasy akademiků v kategorii dokumentární filmy na 25. ročníku Českého lva.
My jsme se to nedávno dozvěděli a bylo to pro nás velké překvapení a pocta.
Honzo a Petře, dáváte naději těm ostatním. Umíte sny vyslyšet, realizovat a potom dotáhnout do krásného konce. Takže klobouk dolů před vámi, je to ohromná inspirace pro nás všechny.
My děkujeme vám, že jsme mohli promluvit k lidem a seznámit je s našimi plány.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
