Mám 65 dětí v Police Symphony Orchestra. Občas pohrozím a pak brečím dojetím, jak jsou dobří
Když bylo Petře Soukupové nějakých 14 let, tak si usmyslela, že založí symfonický orchestr. A možná tenkrát ani Petra netušila, že po nějakých 8 letech, co Police Symphony Orchestra existuje a hraje, se z tohoto tělesa stane fenomén, který všichni chtějí slyšet a se kterým i známé osobnosti chtějí spolupracovat.
Tak počítal jsem Petro správně, už je to 8 let?
Je to 8 let. Pro nás s bráchou 9.
To mě zajímá. Jak to bylo tenkrát před těmi 8 nebo 9 lety? Na začátku, čí to byl nápad?
Myslím, že s tím prvním opravdu přišel brácha, kdyý hrál v Big bandu na bicí a já jsem hrála ve smyčcovém orchestru v ZUŠ v Polici nad Metují. Prostě jsme si řekli, že by bylo fajn to dát do kupy ty orchestry a hrát hudbu, kterou si sami vybereme. Že to bude mít zase jiný zvuk a daleko víc zvukových možností. Asi tak to vzniklo.
A vám tedy bylo tenkrát 14 let.
A bráchovi asi 17.
Co na to říkali dospěláci, když jste za nimi přišli, že byste chtěli založit symfonický orchestr? Učitelé, rodiče.
První, kdo nám v tom dal souhlas a pomocnou ruku, tak byl určitě taťka, který nám řekl, klidně to udělejte, zkuste to a uvidíte, co vznikne. A určitě nám hodně pomohla i Ida Janková, což je starostka města Police nad Metují. Když já jsem za ní přišla, bylo mi asi 14 let a prosila jsem ji, jestli nám půjčí Kollárovo divadlo, že tam budeme zkoušet se symfonickým orchestrem, tak tomu dala zelenou. Teď z dnešního pohledu je to pro mě neuvěřitelné, že nám věřili, že nám to půjčili. Ne všichni dospělí lidé by měli takové nadšení jako taťka a Ida a rodiče obecně.
Co ty hudební a muzikantské geny? U vás v rodině jsou? Měli jste to s bratrem po kom podědit?
Náš děda je hodně hudebně založený. Nejsme asi rodina, kde by všichni hráli, taťka to spíš podporuje, ale sám na nic nehraje, občas na kytaru, mamka hraje na piáno, ale spíš nás k tomu vedli. Vedli nás všeobecně ke všemu a my jsme si tu hudbu vybrali.
Vy jste si tenkrát vybrala jaký hudební nástroj? Všichni v základních uměleckých školách začínají většinou na flétničku.
Mě mamka vedla k tomu klavíru, to jsem hrála asi od 3 let. Pak jsem si vydupala v 5 letech housle, protože mě to nadchlo. Já jsem je chtěla, možná i proto jsem neměla taková ta telecí léta, kdy ty děti pak říkají, že hrát dál nebudou, že chtějí skončit, mě to nikdy nepotkalo. Já jsem vždycky chtěla hrát na housle a asi budu vždycky chtít.
Chceme dělat věci poctivě, kvalitně a srdcem.
Petra Soukupová, zakladatelka Police Symphony Orchestra
Čím vás tak zaujaly housle? Protože to je asi mnohem těžší naučit se na ně hrát než třeba na klavír.
No, říká se to. Ale myslím, že každý nástroj má nějaká svá specifika. Ale on chodil tehdy pan ředitel ze ZUŠky v Hronově po školách a hrál na housle a mně se to hrozně zalíbilo. Takže možná i proto.
Proč jste nešla na konzervatoř potom po broumovském gymnáziu, kde jste chodila na střední školu? Proč gymnázium a ne konzervatoř?
Já miluji asi organizaci v kultuře. Já nejsem člověk, který by mohl stát na pódiu a hrát bez nervů. Mě baví dávat dohromady ty organizační věci s hudebními věcmi a být v daleko širším kontextu, než je ten muzikant. Já jsem nervák, takže i proto. Moje kvality nejsou, si myslím, tak dostatečné, abych se tím mohla živit a aby mě to samotnou naplňovalo.
Potom jste šla proto na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna právě na ten management?
Ano, já to nerada říkám to slovo, ale vybrala jsem si ten obor, mně se líbil, že je dost prakticky zaměřený. A to, že tam budu potkávat lidi, kteří v té kultuře dělají, hlavně ty kontakty. Což mi ta škola hodně dala a dnes mám spoustu přátel, se kterými děláme plno projektů.
Co vy teď vlastně tedy děláte?
Já jsem dokončila bakalářské studium na JAMU a teď mám díky i JAMU celoroční stáž u jihokorejské kulturní agentury ve Vídni, která zprostředkovává vývoz umělců z Jižní Koreji do Evropy a zase naopak. To je teď moje práce tento rok a věnuji se samozřejmě orchestru. Dá se to vše skloubit. A také chci rozjet takovou skupinu 10 lidí, kteří jsou hrozně kreativní a chceme dělat dobré věci se srdcem a poctivě.
Jací jsou Korejci muzikanti?
Jak kteří. Oni mají určitě velké přednosti ve smyčcích, ale co se týče dechů, tak myslím, že tam je ještě potřeba zabrat.
Oni možná nemají takové kulturní a vůbec muzikantské kořeny, jako máme třeba my v Evropě.
Oni dost k té Evropě shlíží, proto sem i rádi jezdí. Je to pro ně pocta hrát tady v Evropě. Ale určitě je to zajímavá zkušenost, protože pořád je tam střet nějakých různých mentalit. Oni mají trochu jiný přístup k organizaci než máme my. Ale ráda bych s orchestrem do Jižní Koreji příští rok jela. Uvidíme, nakolik to bude reálné, protože přeci jen nás je 65 a dostat takto velký orchestr za hranice je velmi náročné jak finančně, tak i organizačně. Takže uvidíme.
Jakých bylo těch 8 let, když se teď ohlédneme zpátky?
Moc krátkých. Uběhlo to rychle. Asi největší rozdíl za těch 8 let, když se podívám na orchestr teď a před těmi 8 lety, je i naše šíře. Začínali jsme s nějakými 45 muzikanty, dnes nás je 65.
Tak už se do toho Kollárova divadla možná ani nevejdete.
Bohužel ne, ale pořád přemýšlíme nad nějakým alternativním prostorem v Polici, kde bychom mohli hrát aspoň novoroční koncerty. Protože je to pořád náš domov. Ale Hronov by byl taky skvělý, takže uvidíme, kam se to bude vyvíjet.
Já bych se možná zastavil i u věkového průměru orchestru, protože vy jste všichni mladí.
Ano, věkový průměr se pohybuje asi kolem 19, 20 let. A jsem taková jejich máma. Říkají mi mámo v orchestru. A říká to i plno lidí mimo orchestr. Ale já jsem ráda, já se chci o ně starat. Občas jim za něco pohrozím, a pak zase brečím dojetím, jak jsou dobří. Mám 65 dětí, ano.
Čtěte takéPolice Symphony Orchestra
Já musím říct, že je úžasné jak vám to šlape a všechno drží.
Dnes má náš orchestr trošku jiný zvuk i tím, že máme třeba víc smyčců, víc zní už jak symfonický orchestr. Brala jsem to jako samozřejmost, je to nějaký orchestr. Ale čím jsem starší, tak si víc uvědomuji, že je to vlastně zázrak. Že tolik lidí dělá muziku zadarmo ve svém volném čase.
Co všechno vás v tomhle roce čeká? Osmá sezona je tady.
Příští týden v sobotu pořádáme ples Smíme prosit. Děláme ho po 3 letech, přijede zase Balet Národního divadla, skvělý Big band Petr Sovič a Golden Big Band Prague. Bude to hodně hudební, zahrají ještě kapely Black Buřiňos z Týniště, pak také Brass Avenue, moderovat bude Jan Cina s Jenovéfou Bokovou, takže tak.
Vy budete také hrát?
Budeme hrát zhruba polovinu plesu určitě a pak nechám lidem z orchestru, ať si také ten ples užijí.
Když se podíváme na ty koncerty, čeká vás Jičín, Pardubice, Trutnov, O2 Aréna, Boskovice, Náchod, Vambeřice, možná Hradec, možná Praha, plánujete natočit také cédéčko, cesta do Chorvatska.
Je toho dost. Když se to takhle čte, tak se vždycky tak trochu leknu. Ale máme teď takové období, kdy nám pořád někdo píše, že by chtěl náš koncert. Já už musím říkat ne, pojďme vymýšlet termíny na rok 2019, protože my to nejsme schopni utáhnout. Je to krásný pocit a užíváme si to. Řešíme, co jsme ještě schopni zvládnout a co ne.
A to je právě důkaz toho, že jste opravdu dobří. Já vám přeju, Petro, ať vám to vydrží. Vám osobně a celému orchestru Police Symphony Orchestra.
Související
-
Police Symphony Orchestra je věkem i tělem mladý orchestr...
Police Symphony Orchestra je zjevem mezi mladými symfonickými orchestry. Nejenže si na svůj provoz umí sehnat peníze, což není dnes jednoduché, ale jejich koncerty ...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
