Láska k výtvarnému umění, malování, kreslení a tvoření. Řezbář Pavel Špelda je Živnostníkem roku

Pavel Špelda tvořil a pracoval i v zahraničí včetně Austrálie a Ameriky a přivezl si i mnoho ocenění z mezinárodních a světových řemeslných soutěží. Když jsme se před lety potkali u mikrofonu poprvé, tak jsme kupodivu nemluvili o sochách ze dřeva, ale ze sněhu, kterým se také věnuje.

Pavel Špelda ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Blahopřejeme k ocenění. Co jste na to říkal, když vaši krásnou práci vyznamenali?
Abych se přiznal, neměl jsem slov. Protože to bylo tak krásné ocenění a není to ocenění jen pro mě osobně, ale vůbec pro umělecká řemesla vcelku. Protože byli tři hlavní vítězové zastupovali umělecká řemesla a jeden, Firma roku, zastupoval vědu. Takže bylo krásné vidět, že v Královéhradeckém kraji vyhrála věda a umění, což je nádherné. To je přesně to, proč svoji práci dělám.

Nejde to hned a samo, je za tím strašně moc práce a hodin zkušeností. Je opravdu důležité věnovat se poctivě tomu řemeslu.
Pavel Špelda, umělecký řezbář, Živnostník roku Královéhradeckého kraje

Vzpomínáte na to, jak jsme se tady bavili před lety?
Byl to rok 2014, dokonce vám řeknu, že to byl začátek března. To si pamatuji přesně. Zrovna jsem se vrátil z Ameriky, z Chicaga. Byla to už naše třetí cesta do USA, kde jsme dělali sochy ze sněhu 3 x 3 metry velké. Dělali jsme to na krásném prostoru Navy Pier, což je perfektní místo pro procházky a promenáda. Jen počasí na tom místě v centru města už tomu tolik nepřeje, takže už s tou soutěží skončili. Ale byly to krásné zážitky.

Čtěte také

Pro práci se dřevem potřebujete kolem sebe upřímné lidi, usmívá se zkušený řezbář Miroslav Kříž

Takže pracujete nejen se dřevem, ale i se sněhem. Pořád děláte sněhové sochy?
Dělám, když je příležitost. A když mi to mé jiné aktivity dovolí, tak je dělám vždy rád. Je to pro mě spíše takový odpočinek a hezký moment, kdy zase potkám lidi, kteří přemýšlí trošku jiným způsobem a používají jiné technologie. Je zajímavé se zase něco přiučit a spatřit jiné věci.

Jak jste se dostal k tomu krásnému řemeslu?
To je přesně to, k čemu mě i soutěž Živnostník roku přivedla. Začal jsem vzpomínat, jak jsem se k tomu dostal, a ono to není tak jednoduché. Rád bych vám řekl, že jsem třetí či čtvrtá generace v rodině, ale nejsem. Jsem první generace, jen můj děda, kterého jsem nepoznal, byl truhlář a zbylo po něm nějaké nářadí. A mě k tomu přivedla láska k výtvarnému umění, malování, kreslení a tvoření. A protože v Červeném Kostelci byla firma pro chrámové práce Břetislav Kafka, která měla ohromné renomé, 100 let tam působila, bohužel v současnosti už neexistuje, ale ta firma byla perfektní v tom, že ze širšího okolí motivovala a učila spoustu mladých lidí, aby se potom rozvíjeli. A podobnou motivaci přesně dnes cítím na naší škole, Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů a nábytku, cítím, že je to místo, které inspiruje.

Lípa je skvělá na realistickou tvorbu, ale když dělám své vlastní abstraktní návrhy, tak si raději vyberu dřevo se zajímavější strukturou.
Pavel Špelda, umělecký řezbář, Živnostník roku Královéhradeckého kraje

Řemeslo je krásná věc, a jak se říká, má zlaté dno. Ale musí se dělat srdcem, viďte?
Nejde to hned a samo, je za tím strašně moc práce a hodin zkušeností. Právě na škole například designérům říkáme od začátku: musíte se smířit s tím, že tady budete do čtyř nebo pěti hodin odpoledne skoro každý den. Je to o tom, že máte časovou dotaci na to, abyste se projektu mohli naplno věnovat. Není to skočit z jednoho do druhého na hodinku a pak zase jít na přestávku. Je opravdu důležité věnovat se tomu řemeslu.

Čtěte také

Řezbáře Františka Havlíka políbily múzy a sudičky mu darovaly neobyčejnou zručnost

Vyučujete odborné předměty na Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. Ale tvořil a pracoval jste i v zahraničí včetně Austrálie a Ameriky. Ale první roky jste prý strávil v Londýně.
První byla Evropa, Německo, Rakousko, Itálie, potom byla Austrálie, když jsem zjistil, že mi je Evropa malá. Takže v Austrálii byla má první společná výstava. A potom asi po roce jsem se zase vrátil ke svým zakázkám tady. To byly renovace kostelů a jejich interiérů, vybavení ze dřeva. A potom asi za rok či dva jsem se dostal do Londýna, kde jsem strávil zhruba 3,5 roku. Poslední dva roky jsem tam dělal mistra na řezbářské dílně, což bylo také velice zajímavé, být mistrem i pro rodilé Angličany. A pak jsem nějakou dobu pendloval mezi Londýnem a Prahou, týden jsem byl tam a týden tady. Nalétal jsem spoustu kilometrů.

Co jste se ve světě dozvěděl o tom svém řemesle?
Když jsem jel do Itálie a do Rakouska, tak mě nepřekvapilo, že tam jsou technologie a materiály velmi podobné, jen se jinak jmenují. A myslel jsem si, že když pojedu do Austrálie, že tam už to bude digitální, všechno automatizované, a velmi mě překvapilo, že když se umělecké řemeslo dělá poctivě a ručně, tak se stále používá úplně všude stejně. V Americe i v Anglii, všude se používají kožní klíh, křída, lepí se stejnými lepidly, používají se podobné materiály. Proto má řemeslník velkou šanci uspět kdekoliv na světě.

Rád jsem kreslil a tvořil, inspirovali mě čeští velikáni. Ale úplně jsem nevěděl, kterým směrem se vydat. Nakonec to vyhrálo dřevo.
Pavel Špelda, umělecký řezbář, Živnostník roku Královéhradeckého kraje

Je tedy hezké dozvědět se, že to, co vymysleli před mnoha lety a staletími naši předkové, tak je osvědčené a funguje po celém světě.
I tady v Čechách používáme francouzské klihy a pojidla, potom třeba italské plátkové zlato, anglická pojiva. Takže když jsem odjel do Austrálie, tak jsme v tamní dílně používali úplně stejnou značku plátkového zlata jako v Anglii, jen za jinou cenu. To byl jediný rozdíl.

Nejlepším dřevem je pro vás asi lípa.
Lípa je skvělá na realistickou tvorbu, když mám dělat třeba kopii nějaké historické sochy. Ale když dělám abstraktní práci, což jsou mé vlastní návrhy, tak se přiznám, že si raději vyberu nějaké dřevo se zajímavější strukturou. To znamená, že do exteriéru si rád třeba vyberu dub nebo modřín a do interiéru, pakliže je socha menší, tak si vyberu nějaké dřevo z českého ovocného stromu, švestku nebo třešeň.

Čtěte také

Okouzlující dřevěné lampy řezbáře Ladislava Rubáčka našly své obdivovatele už na třech kontinentech

Uměleckou duši jste měl v sobě odjakživa?
Od první třídy jsem chodil na výtvarku do ZUŠky, rád jsem kreslil a tvořil, rád jsem si i prohlížel knížky o různých českých malířích, takže mě inspirovali čeští velikáni. Ale úplně jsem nevěděl, kterým směrem se vydat. Mohlo to být sklo, mohl to být kámen, ale právě díky tomu, že se zmíněná firma v Červeném Kostelci zabývala dřevem, tak to vyhrálo dřevo.

Dřevo je tedy váš hlavní materiál, který milujete. Ale zakončíme slámou, protože vy jste dělal také krásnou sochu ze slámy pro slavný cyklistický závod, Starou dámu, Tour de France.
Už to není úplně aktuální, je to asi tři roky zpátky. Města, kterými Tour de France projíždí, samozřejmě vědí, že budou v televizi po celém světě, tak se snaží svá centa vyzdobit nebo na ně upozornit. A jedno horské město při etapě v Savojských Alpách, se velmi snaží v zimě i v létě ukázat, jak je krásné, aby tam lidé jezdili v zimě lyžovat a v létě zase na kola. Tak to byla výzva pro asi patnáct sochařů z celého světa.

Socha ze slámy a sena|foto:archiv Pavla Špeldy

Půl roku se to vybírá a bylo možné přijet udělat sochu zhruba 4 až 6 metrů velkou, ze sena, ze slámy, vnitřní konstrukce ze dřeva nebo svařený prut ze železa. A náš tým, protože se pracuje ve dvou lidech, navrhl sochu, která kopií slavného francouzského automobilu Citroen kachna, typické auto pro Francouze spoustu let. Známé je i z Četníků ze Saint-Tropez. Oni nám pak volali, že se jim náš návrh velmi líbí, že tam auto ještě nebylo, ale musíme ho udělat v dvojnásobném měřítku. Tak jsme dělali auto dvakrát větší, než ve skutečnosti je.

Umělecký řezbář a sochař Pavel Špelda z Červeného Kostelce, Živnostník roku Královéhradeckého kraje, byl dnes naším hostem. Ještě jednou blahopřeji a děkuji za rozhovor.