Krkonošské „poudačky„ či „přitrefuňky“ aneb Malý silvestrovský „pobejtek" ve Vysokém nad Jizerou
Každému se v životě přitrefí věci, které slouží k pobavení lidu obecného. I proto se nepřestanou rodit anekdoty, humorky, anebo jak se na krkonošských horách říká „poudačky", či „přitrefuňky". Často i řádně peprné se ve Vysokém nad Jizerou vyprávějí snad odjakživa - staré i docela nové.
Čtěte také
A tak na silvestrovský „pobejtek" zvou - jeden z vysockých ochotníků Martin Hnyk a reportérka Eliška Pilařová. Tak copak z toho života lidu Havlase Pavlaty, třeba takový nějaký dobrý "přitrefuňk".
„Co se přitrefilo, jářku, jednou jsme v divadle po nějaké premiéře poseděli do noci, do dvou, tří, už se ani nechtělo jít domů. Říkám si, nedá se nic dělat, půjdu odtud rovnou do práce."Čtěte také
„Rozcházeli jsme se všichni rozjaření a jedna má herecká kolegyně měla ve zvyku, že kdo přišel poslední domů, tak chodil venčit psa. Tak se jala v půl čtvrté nad ránem popadnout svého psíka a kam jinam se tady u nás ve Vysokém dá jít, buď k vleku nebo na hřbitov. Ona se samozřejmě vydala k hřbitovu."
„Já jsem v té době bydlel vzadu za hřbitovem. Přišel jsem domů, převlékl jsem se a na svém motocyklu Jawa solo, který za dobrých povětrnostních podmínek byl schopen jet i šedesátikilometrovou rychlostí, podotýkám z kopce, jsem jel okolo toho hřbitova do zaměstnání."
„Najednou jsem v šeru onoho brzkého rána zahlédl zpoza hřbitovní zdi takovou bílou postavu, která na mne kynula rukou. Co tak asi může v takový moment člověka napadnout, prostě jsem zabral za plyn a ze svého stroje jsem dokázal vymačkat snad stokilometrovou rychlost."
Čtěte také
„Za nějakých čtrnáct dní potkám zase tu svou kolegyni a ona mi říká: ty seš nějakej divnej, ne. Ani nezdravíš. Jak jsme šli v noci z divadla, tak já jsem šla ještě vyvenčit psa a ty jsi jel do práce."
„A já hned na ni: tak to jsi byla ty! Já jsem kvůli tobě skutečně čtrnáct dní věřil, že existují!"
Ostatně tady se říká, že šťaunatý slovo je proti mizérii hůl.
Martin Hnyk tak Elišce Pilařové připomněl stařenku s pomněnkovýma očima, která jela do Vysokého, a přistoupila v Ruprachticích do autobusu. To je zase její přitrefuňk. Stařenka se rozhlédla po voze a říkala: Houno-li maj lidi porád kam co jezdiť.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
