Každá generace dostane příležitost udělat něco pro vlast. A šlechtické tituly už nehrají roli

Dymokury to jsou střední Čechy, kousek od Poděbrad. Takže jste to neměl daleko sem k nám do Hradce Králové.
Ale bylo to trošku komplikované, protože byla hustá mlha a jsem rád, že jsem přijel včas.

Jezdíte tedy přímo z Dymokur. Takže tam na zámku žijete?
Ano, já tam žiji. A přijel jsem přímo z Dymokur, hned odtud pojedu do Prahy a večer musím být zase zpátky na zastupitelstvu obce.

Zámek Dymokury, připomeňme, to je vaše rodové sídlo od roku 1833, jestli jsem si to zapamatoval správně.
Správně jste si to zapamatoval. Ale ta historie jde hrozně rychle, takže já jsem teprve šestá generace.

Prý se kdysi Dymokurům říkávalo Malá Paříž.
To bylo asi na přelomu 19. a 20. století, protože v Dymokurech bylo vlastně všechno. On tam kromě toho, jak se tehdy říkalo, velkostatku, tak hlavní byl asi cukrovar. Byl tam pivovar, mlékárna, mlýn a řada další provozů. Na to bylo nalepeno dá se říct 50 živností a fungoval tam i taxík a fotograf. Takže dokonce tam byly takové velkolepé plány, jak, protože se v tu dobu také objevil pramen minerální vody, vybudovat z Dymokur lázeňské město, včetně tramvaje.

Vy jste se narodil v Plzni, vyrůstal jste v Krušných horách. Máte vůbec nějaké vzpomínky na Dymokury z dětství?
Takové mlhavé vzpomínky, protože opravdu jako malé dítě jsme jezdili za dědečkem a babičkou, oni bydleli v takové cihelně, která byla už v katastru obce Číněves. Tam byli vlastně odsunuti, byli tam bez elektriky a bylo to takové dost primitivní. Já jsem byl dost malý, když zůstali v Rakousku. Ale přeci jen jsem měl takové mlhavé vzpomínky. A když jsem potom mohl začít za dědečkem a babičkou do Rakouska jezdit, tak jsem napřed rodiče trápil tím, že tam jednoho dne zůstanu. A když jsem si uvědomil ten dědečkův smutný osud, že on celý život jen ztrácel, tak se mi to v hlavě nějakým způsobem otočilo a já jsem si uvědomil, že patřím do Dymokur a že se tam chci vrátit. A ono se mi to všechno splnilo. Takže já jsem vlastně strašně spokojený člověk.

Ing. Tomáš Czernin|foto:Archiv Tomáše Czernina

Vy jste měl dědečka asi hodně rád, viďte. Silný vztah to byl?
Možná, že to bylo právě umocněno tím, jak jsme se málo viděli. Ale já bych řekl, že to místy byla až nějaká forma schizofrenie, že jsem zkrátka ten dědečkův osud prožíval jako takovou křivdu. A uvědomoval jsem si, jak ten život byl tragický a umanul jsem si, že to chci zažít obráceně. A ono se to podařilo.

Kdy vy jste přišel do Dymokur? Protože vy jste také do toho Rakouska na nějakou dobu odešel. Vy jste původně stavař, musíme říct.
Já jsem původním povoláním stavař. A protože má manželka je Vídeňačka, přestěhoval jsem se v roce 1990 k ní. Ale potom už někdy v lednu 1992 mě otec o půlnoci volal, že mě tady potřebuje. Takže já jsem, dá se říct, zase v Rakousku spálil všechny mosty a přijel jsem 1. července 1992 do Dymokur. A 11. srpna jsem přivezl i manželku a tehdy jednu dceru. 11. srpen jsem považoval za takový náš šťastný den, až do loňského roku. Protože 11. srpna 1990 jsme měli svatbu. Ale loni jsem zjistil, že 11. srpna 1943 si pro dědečka přijelo z Kolína gestapo. A mně loni 11. srpna do Kolína odvezla sanitka s ledvinovou kolikou. Tak jsem pochopil, že 11. srpen nemusí být jen šťastný den. Ale určitě jsem na tom byl líp než dědeček.

Co pro vás vůbec znamená váš šlechtický původ a modrá krev, jak se také říká? Je to pro vás závazek a odpovědnost k rodu i majetku, o který se musíte starat?
Dnes nějaké šlechtické tituly nehrají roli. To bylo důležité v 17. století. A byly zakázány v roce 1918. Takže já se o nich i nerad bavím. Myslím si, že to je opravdu věc minulosti. Ale přeci jen si uvědomuji, že předkové tady něco vykonali pro naši zem, nakonec se podepsali i na jejím vzhledu, tím množstvím staveb, které tady postavili. To se týká především Humprechta Jana. A uvědomuji si, že každá generace dostane svoji příležitost udělat něco pro svoji vlast. Když jsem se zamýšlel nad tím, že se mi splnila všechna přání v životě, tak jsem si říkal, taky něco asi té společnosti dlužíš. A proto s manželkou děláme charitu a já se teď trošku snažím míchat i do politiky.

Černínský palác|foto:Jaroslav Skalický

Co vás tedy přivedlo do politiky a posléze pak i do horní komory parlamentu?
Původně jsem si myslel, že mým posláním je opravdu jen starat se o hospodářství a to bezpochyby moje poslání stále je. Ale jak jsem si uvědomil, že jsem šťastným člověkem, tak jsem říkal, něco musím dělat i pro společnost. O politiku jsem se vždycky zajímal, účastnil jsem se komunální politiky u nás v Dymokurech. A když potom v roce 2009 vznikla strana TOP 09, tak jsem byl nadšený z toho hodnotového desatera, které je mimochodem velice kvalitní. A potom také onu stranu zakládal Karel Schwarzenberg, co byl kamarád mého tatínka, dá se říct, od peřinky. Já jsem u něj také trávil část prázdnin, které jsem jezdil za dědečkem a babičkou do Rakouska. On měl dost silný podíl na tvorbě mé osobnosti, toho dospívajícího mladíka. A přiznám, že to byl on, komu jsem řekl, že v Rakousku jednou zůstanu. On mi tehdy vynadal a říkal: když jsme tady všichni nešťastní, že nemůžeme být doma a doufáme, že se to změní a že se vrátíme a všechno bude zase normální, tvoji rodiče se rozhodli tam zůstat, tak to laskavě respektuj a koukej, abys tam našel své místo a mohl dělat něco užitečného, ať se to zase vrátí. A máš tu výhodu, že ty lidi znáš a vyznáš se v tom prostředí. Potom jsem chvilku váhal a pak jsem si zapamatoval datum 8. srpna 2009, kdy jsem poslal syna na poštu s přihláškou do TOP 09. Domníval jsem se, že zůstanu řadovým členem místní organizace v Městci Králové. Když jsem potom už v roce 2010 byl vyzván, abych kandidoval do Senátu, tak jsem si říkal, to by byla neslušnost něco takového odmítnout. Tehdy jsem byl třetí a domníval jsem se, že Senát je taková instituce, do které se nekandiduje dvakrát. Nicméně v roce 2016 jsem byl osloven, jestli bych si to nezopakoval. A že by mě pravděpodobně podpořilo více stran. A pak to bylo tak, že v těch volbách mě nominovala TOP 09, ale od začátku jsem byl podporován KDU-ČSL a Starosty a nezávislými. A do druhého kola se pak připojila i ODS a ČSSD.

Jednací sál Senátu se nachází v místech bývalých Valdštejnových koníren na Pražském hradě|foto:Český rozhlas

Takže přibližně rok a půl už jste v senátorských lavicích za obvod Nymburk-Jičín. Jaký je váš vztah k Jičínsku, Českému ráji? Protože tam to máte taky kousek.
Samozřejmě, tam to mám kousek. Já jsem se jistou dobu mého mládí domníval, že nejdůležitější činnost v mém životě je jezdit na kole. Dnes na to kolo mám málo času, ale přeci jen, když už vyrazím, tak směřuji někam k Jičínu a kolem Jičína. Ty vesničky dost dobře znám. Pořád mě lákají ty kopečky. Na Jičínsku už to zvlněné hezky. A znám místa z kola, odkud vidím obě strany toho okrsku, vidím tu nymburskou rovinu i ty kopečky a podhůří Krkonoš, kolem Jičína. Jsou to krásné obrázky.

Krásná zvlněná krajina Jičínska. Horší je, když jsou zvlněné silnice.
Tak silnice jsou v dost bídném stavu a to musím říct specielně na Jičínsku. Opravdu na těch silnicích se na silničním kole skoro jezdit nedá, je to o život.

Výhledy v Českém ráji|foto:Jaroslav Hoření, Český rozhlas

Takže byste nám doporučil, abychom si pořídili na silnice na Jičínsku horská kola.
Já nechci dělat žádnou reklamu, ale opravdu na tyto silnice jsou horská kola lepší.

Může senátor vůbec něco zařídit a udělat pro ten region? Co se týče silnic, anebo dalších věcí. Jaké jsou vaše priority?
Samozřejmě senátor nemá žádnou výkonnou moc, nedisponuje žádnými penězi, které by někde mohl z vlastní iniciativy investovat. Ale přeci jen se dá říct, snadněji prochází dveřmi. Protože když se někde ohlásí, tak nemůže být zase tak snadno odmítnut. Takže může bušit na dveře a bušit do stolu. Důležitá role je opravdu v tom Senátu samotném, kde se rozhoduje o zákonech. A teď se ukazuje, že je Senát opravdu pojistkou demokracie, Senát právě tím způsobem jakým je volen, že každé dva roky je volena jedna třetina, tak je téměř zaručeno, že Senát bude mít jiné politické zabarvení než má Poslanecká sněmovna. A navíc senátoři jsou všichni starší než 40 let. Takže mají i jiné životní zkušenosti, než třeba ti poslanci, kteří šli ze školy rovnou do politiky. A další roli hraje to, že každý senátor je vítězem ve svém okrsku. Řekl bych, že je zaručeno, že to jsou lidé, kteří nemůžou být hloupí a mají nějakou zkušenost. A hlavně lidé je znají.

Obrací se na vás lidé na Jičínsku? Máte tam svoji kancelář.
Obrací se na mě poměrně často a jsou to někdy i překvapivé záležitosti, které musím řešit. Já v té kanceláři nebývám úplně pravidelně, protože jsem záhy přišel na to, že, že lidé nechodí moc na úřední hodiny. Takže jsme tam dali vývěsku, že na zavolání a asistent zvedá telefon. Myslím, že je daleko lepší se s tím konkrétním člověkem domluvit, že přijedu v ten čas, kdy se mu to hodí, než abych ho nutil, že jsem tam v pondělí od dvou do čtyř, kdy on nemá čas. A baví mě to se s těmi lidmi setkávat. Baví mě jezdit po okrsku a poznávat se s novými lidmi i s novými problémy.

Logo|foto:Český rozhlas

Když už jsme v tom Jičíně, tak poslední otázka na vás. Ta mě vždycky zajímala. Jestli byl Valdštejn nějaký váš předek. Je tam nějaký příbuzenský vztah?
Tak ono už je to tolik generací, že můžeme říct, že téměř s naprostou jistotou jsme všichni příbuzní s těmi lidmi ze 17. století. Ale babička mé maminky byla Valdštejnová. Takže i k tomuto jménu je v rodině vztah. A navíc jsme se s manželkou ve Vídni seznámili u jedné z Valdštejnů. To byla taková náhoda, byl jsem pozván na večeři. Zase takové symbolické a osudové. Ty věci se pořád opakují.

Senátor Tomáš Czernin. My moc děkujeme za milou návštěvu u nás v Českém rozhlase Hradec Králové. Doufám, že i pro vás to bylo povídání příjemné.
Já děkuji, bylo to fajn. A zdravím všechny posluchače. Se všemi se rád setkám, když bude příležitost. Přeji krásné jaro.