Jako klukovi mi harmonika přestala stačit. Chtěl jsem něco většího, říká varhaník

Hudbě se opočenský rodák začal věnovat jako malý kluk v Základní umělecké škole v Dobrušce. Varhany vystudoval na konzervatoři v Pardubicích a absolvoval Akademii múzických umění v Praze u docenta Jaroslava Tůmy. Na magisterské studium navázal dizertací, na které pracuje v rámci doktorátu na HAMU v Praze.

Varhany jsou někdy označovány jako královský nástroj. Proč? Kvůli své velikosti nebo složitosti?

„Královským nástrojem se označuje celá řada nástrojů, upřímně se tak někdy říká i harfě a dalším, ale pravdou asi je, že varhany jsou skutečně pravděpodobně největší a nejmonumentálnější nástroj, jaký hudební historie zná, a to jsou možná důvody, proč mě to odmalička fascinovalo.“

Jak malého kluka napadne, že varhany budou jeho nástroj? Čekala bych u malého kluka něco menšího.

„Jako malý jsem hrál na akordeon, tedy tahací harmoniku a to bylo tak, aby kluk doma nezlobil, tak ho dáme do hudebky. Žádná hudební rodina jsme nebyli, naši jsou úplně normální. Někdy ve třinácti, čtrnácti letech mi harmonika přestala stačit a cítil jsem, že potřebuji něco většího. Už tenkrát mě mrazilo, když jsem slyšel varhany, tak nevím, jestli to mrazení posluchači znají, možná jsem trochu divný, ale to mě k tomu přivedlo, že to je to, co chci dělat. A myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.“

Pavel Svoboda hraje na varhany v Břevnově|foto:Pavel Svoboda

Dají se varhany uzpůsobit tomu, že na ně bude hrát malé dítě?

„Moc ne, protože každý nástroj je originál, drtivá většina jsou originály, jaké jinde na světě nenajdete. Jsou to výrobky, které dělali špičkoví mistři v období baroka, často jsou to tři sta let staré nástroje a tím je dáno, že to je originál daný na tu architekturu, akustiku a tak dále. Tomu odpovídá počet rejstříků, kláves, pedálů a většinou lidé menšího vzrůstu nebo děti mají problém na pedály nohama dosáhnout.“

Pokud půjdeme po extrémech, jaké jsou nejmenší a naopak největší funkční varhany?

„Když jsme u běžně používaných nástrojů, tak se bavíme o malých pozitivech velikosti šatní skříně o třech rejstříkách, jeden je například v Deštném v Orlických horách, to je nádherný pozitiv, nově zrestaurovaný. U těch největších nástrojů, tři nebo čtyři manuály, v Rudolfinu, v katedrále sv. Víta.“

Jste zakladatelem spolku PROVARHANY, který zachraňuje královské nástroje nejen v Podorlicku. Ten nápad se zrodil ve vaší hlavě?

„To se vyvrbilo samo, protože my jsme v Dobrušce se známými našli varhany více než sto let staré, které nebyly v provozuschopném stavu. Po dohodě s paní farářkou, která říkala, že na to nemá finance, udělat generálku a zprovoznit to, tak jsme požádali o dotace, udělala se sbírka, benefiční koncerty. Během několika měsíců byl obnos peněz na to, aby se to mohlo uskutečnit a nástroj zachránit. Tam je úžasný příběh, že ty varhany jsou z Německa a byly postaveny do pohraničí, ten kostel už tam ale nestojí a někdo po válce při odsunu je stihl zachránit a odvezl to do Dobrušky, kde jsme to po šedesáti letech našli.“

Řekněte mi, jak důležitou roli pro zvuk varhan hraje jejich okolní prostředí? Kdyby se stejné varhany postavily jinde, budou mít jiný zvuk?

„Většinou ano. Varhany jsou stavěny na míru akustice, to znamená, že transfery jsou velmi problematické, jednu takovou záležitost jsem zažil, kdy konkrétní varhany, šité na míru prostoru kam se hodí, byl zájem přesunout a z mého pohledu to bylo nevhodné. To nemůžete ani na základě měření odhadnout, jestli to bude předimenzované, poddimenzované, jak bude reagovat materiál v kostele, to je těžká věc.“

Housle jsou si většinou hodně podobné, klavíry jsou si také podobné. Je pro varhaníka důležité se seznámit s nástrojem a může to být komplikované?

„Třeba nedaleko od Pardubic je Přelouč a v kostele jsou senzační varhany z konce 17. století. A představte si, že tam jsou klávesy, kterým se říká krátká oktáva. Máte naučenou nějakou skladbu, přijdete do Přelouče a tam jsou ty klávesy zpřeházené. Tam, kde máte naučené e, tam je c a kde je fis, tam je d a tam, kde máte naučené gis, tak je e. A varhaník, který přijde a nezná to, tak není schopen hry a to je klasická věc u českých barokních varhan, že v té době neměli třeba dostatek finančních prostředků, a tak trošku zkrátili klaviaturu, ale potřebovali tam nacpat všechny tóny, které se nejčastěji používají. Na druhé straně nahoře, kde končí klaviatura, tak klavírista končí skladbu, udělá pink malíčkem vpravo nahoře a ten varhaník to chce udělat taky, ale ta klávesa tam není.“

Když vám bylo 24 let, založil jste Mezinárodní hudební festival F. L. Věka. Proč jste si vybral F. L. Věka?

„Já jsem v Dobrušce vyrostl, stejně jako František Ladislav Hek, předloha literárního F. L. Věka  a když jsem jezdil za rodiči na víkendy, tak jsem začal pozorovat, že se tam toho tolik neděje v klasické hudbě a s pár přáteli, mimochodem s Václavem Pavlem, který u vás v Záletech nedávno byl, jsme uspořádali koncerty za dobrovolné vstupné. A po pár letech jsme se rozhodli to zprofesionalizovat, aby to mělo návštěvnicky větší dopad a mohli bychom si dovolit nějaká jména, tak jsme vymysleli tenhle projekt.“

Vyučujete hru na varhany na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Na kolika místech v Česku se hra na varhany učí?

„Na třech vysokých školách – v Praze na AMU, v Brně na JAMU a v Hradci na Pedagogické fakultě. Pokud vím, tak jinde ne. V Hradci končím, protože mám jiné pracovní výzvy, takže musím některé věci trochu omezit.“

Je to mezi studenty populární obor?

„Možná víc, než byste čekala. Není to ve stovkách kusů, ale jestliže řeknu, že přibližně na každé škole se deset lidí učí na varhany, tak je to relativně dost.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl polárník a ornitolog Václav Pavel a je to váš velmi dobrý známý. O to osobněji může znít ta otázka pro vás. „Vím, jak je Pavel aktivní a kolik projektů a různých záležitostí v poslední době rozjel, tak by mě nejvíc zajímalo, jestli ještě pořád má pocit, že se to dá nějak stíhat a ukočírovat, nebo jestli už ho život dostihl a začíná mít pocit, že je štvaný psanec.“

„To docela dobře trefil. My jsme se dlouho neviděli, jsme pořád na cestách. Před časem jsem se přistihl v situaci, kdy jsem si uvědomil, že tři roky zpátky jsem byl na volné noze, studoval jsem na AMU a dělal jsem si drobné projekty ve volném čase a hrál jsem na varhany. A najednou jsem si uvědomil, že máme doma děti, že jsem zaměstnán na třech školách a že někde poletuju a doma nejsem a po ekonomické stránce to také není nic moc, tak jsem se rozhodl ty věci omezit a koncentrovat a trochu se usadit.“