Hledám příběhy, které mají hloubku. Ganga vlila do žil Petra Kašpara touhu po dobrodružství
Petr Kašpar z Kostelce nad Orlicí je kameraman a režisér, který se věnuje hlavně filmům s tématikou extrémních sportů a extrémních záležitostí obecně. S kamerou to umí jak na zemi, tak i ve vzduchu. Nebo dokonce i pod vodou. Jeho filmy jsou hodně úspěšné nejen u diváků, ale i na nejrůznějších filmových přehlídkách a festivalech.
Váš život je opravdu hodně napínavý a je jedno velké dobrodružství. To jste se takto už narodil?
To nevím, jestli jsem se tak narodil, ale nějak to prostě přichází samo. Myslím si, že tomu nechodím naproti. Tedy moc.
Takže adrenalin při těch vašich cestách přichází sám od sebe?
V poslední době už to přichází samo.
Co vás přivedlo k filmařině a natáčení? Kdy jste měl poprvé v ruce kameru?
Ono to bylo vcelku logické. Já jsem někdy v roce 1998 odešel do Prahy za prací a dostal jsem se do firmy, která dělala s audiovizuální technikou. Díky své práci jsem se seznámil s mnoha filmaři, protože jsme dělali konference a takové věci, kde, byly ty kamery standardní. A tak jsem si to začal brát domů. A jednoho dne přišel teď už můj velký kamarád, který říká: my děláme v Chocni vodácký den, nemohl bys nám tam něco odpromítat? Slovo dalo slovo, odpromítalo se, na to jsem odjel do Turecka s nimi na vodu a tím se rozjela ta dobrodružná část, kdy jsem začal jezdit po tachto akcích a expedicích jako dokumentarista.
Vaší takovou první větší expedicí byla Ganga v roce 2003?
Ano. Přesně tak. Tato expedice na posvátnou řeku Gangu to všechno odstartovala. Nám se podařilo relativně velkému týmu splout pramen Gangy, nebo respektive řeky Bhagírathí, přímo od pramene nebo respektive místa, kde to vytéká z ledovce ta obrovská řeka. A po návratu se začaly dít velké věci. To odstartovalo chystání další velké výpravy zpátky do Indie na druhou zdrojnici Gangy, kde jsme 2006 odjeli auty. A nastartovalo to založení občanského sdružení WW8 expedition group a v podstatě mě to dostalo do tohoto světa, v kterém se nějak pohybuji dodnes.
Alakanandá 2006, to je váš snímek. Tak se jmenovala i vaše vysněná expedice. Druhá zdrojnice řeky Gangy. To byla tedy ta druhá vaše cesta?
Přesně. My jsme vlastně jezdili každý rok, v roce 2004 jsme byli na Jamajce, což bylo velice vtipné. Protože po tom našem velkém úspěchu v Indii někdo prostě ukázal na mapu světa a řekl Jamajka, tam jsou modré čáry, tam budou řeky. A na Jamajce řeky nejsou. My jsme tam s kajaky přijeli v roce 2004, to bylo velice vtipné. Když jsme se vrátili z té Indie, tak jsme se potkali poprvé s Mirkem Štětinou, který nás oslovil, protože měl podobnou historii. A já jsem se zamiloval do toho návratu do Indie. Takže jsme uspořádali obrovskou expedici v roce 2006, kde jsme dělali satelitní přenosy do České televize, dvouměsíční cesta to byla. Dojeli jsme po vlastní ose tam, zpátky, sjela se ta obrovská řeka a v zásadě se rozjela taková obrovská mašinérie takovýchto každoročních ulítlých záležitostí.
Připomněl bych Hliněnou řeku, což je také dokument. To je Etiopie. A pro vás i velké osobní dobrodružství.
Etiopie bylo obrovské dobrodružství, kde jsme dost hledali smysl života poté, co jsme nevěděli, jestli se vůbec vrátíme domů. Byla to expedice, kde jsme se prostě vydali na neznámou řeku, která měla vplouvat do legendární řeky Oma protékající kmenovým územím na základě filmu Palo Barabáše, mého kamaráda slovenského filmaře. Nicméně jsme se dostali do míst, ze kterých nebylo úniku. Nakonec jsme se domů dostali, ale rozjelo to další aktivity. Potkali jsme tam takového mladého človíčka, který se na základě našeho setkání dostal do Čech. Freo tady začal studovat. To byl velký příběh, který skončil, nevím, jestli dobře nebo špatně. To je na dlouhé povídání. Nicméně skončilo to tak, že Freo dnes asi někde kšeftuje s drogama nebo nevím, protože prostě ti Afričané to mají nastavené trošku jinak. Ale je to příběh, který mě vzal za srdce. A od té doby jsem hledal příběhy, které mají nějakou hloubku.
Po onom dokumentu Hliněná řeka, o napínavé etiopské expedici, přišlo co? Možná jste si chtěl od vody trošku odpočinout a přišly hory?
Já jsem primárně pochopil, že bych měl tu filmařinu nějak začít studovat. Takže jsem se uzavřel a několik let jsem nevyvíjel žádné aktivity. Tedy vyvíjel, ale primárně pro mě bylo d§ležité nějakým způsobem se tu filmařinu profesionálně naučit. A do toho přišly projekty od přátel, jako byly Slzy Konga Lenky Klicperový, Radek Jaroš se svým Manaslu. Takže jsem zpracovával cizí materiály. Až posléze došlo k takové smutné situaci, že mně v Praze vykradli studio. A na to konto mě oslovil Steve Lichtag, jestli bychom se nějak nespojili a nespolupracovali a nesdíleli jeho prostory. Tím se odstartovala taková kapitola projektu, jako byly Cesty do Tibetu či film o atolu Aldabra.
Pro ten projekt jste tuším vyrobil i nějakou speciální 3D kameru.
Jasně. Je to atol v Indickém oceáně. A celé to bylo o tom, že Steve toužil natočit 3D film už se žraloky, což je takové jeho téma. A nějak se nedařilo. A já mám kolem sebe hrozně šikovné lidi, tatínka, který je můj velký vzor, tak jsem se na to podíval a říkal, no tak to vyrobíme, ne? A začalo takové velké martýrium, kdy jsem spolupracoval s mnoha šikovnými lidmi v České republice. A podařilo se mi vyvinout speciální systémy pro to natáčení 3D jak na suchu, tak pod vodou. A podařilo se tento ojedinělý film vyrobit. Mě to baví dodnes. Ty hračičky a filmařské záležitosti vyrábět a vymýšlet.
Potápíte se také právě s těmi velkými bílými žraloky?
Natáčel, ano. Natáčelo se v celém Indickém oceáně. A potom se na základě toho natáčel projekt v Jižní Americe, v Jihoafrický republice, kde už došlo právě na tyhle větší rybky.
A jaké to je?
No, tak jako dobré, ne?
No tak dobré. Ale strach nemáte? Vy jste v kleci?
Ne.
Ne? No ale jste celý, máte obě ruce, obě nohy, takže to dopadlo dobře. Ale vy jste zmínil, že jste se také dostali do Tibetu. Natáčeli jste s jeho svátostí dalajlámou. Jaký je to člověk? Jaké to pro vás bylo?
Silné. Já se přiznám, že jsem tam zažil mnoho silných okamžiků. Šamanismus v Tibetu frčí ve velkém. My máme předpověď počasí a různé prognostické ústavy, oni mají své šamany. Potkali jsme se tam s mnoha silnými osobnostmi. S pánem, který byl dalajlámovou stráží. A když dalajláma utíkal z Tibetu, tak on neodešel do Indie s ním, ale vrátil se do Tibetu. A prožil 20 let ve vězení a kruté mučení. Když jsme byli v Dharamsale, to je sídlo tibetské exilové vlády, tam jsme se potkávali s takovými lidmi. Dalajláma, tak to je, to je prostě dalajláma. Ta jeho aura nebo síla, ta je obrovská. Ale takových lidí tam bylo opravdu strašně moc. Člověk asi jak stárne, tak si připouští některé věci, na které normálně nemyslel. Tak se k tomu neustále vracím. Nehledě na to, že si myslí, že v současné době to je naše silné české téma. Vůbec politika, kam se směřuje a tak. Takže já se neustále k dalajlámovi vracím a vzpomínám na to.
Vaší takovou poslední prací byl dokument Po stopách predátora, který jste natáčel s fotografem Petrem Slavíkem?
Ano. Byl uveden v květnu, teď nedávno se reprízoval. Je to projekt Petra Slavíka, který jednoho dne přišel s tím, že chce natočit o sobě seriál. Petr je taková silná osobnost. Bohužel se Steve Lichtagovi nepodařilo nastoupit do letadla, zase z jeho osobních silných důvodů, takže jsem se k tomu nějak dostal já. A ve finále to byly tři krásné cesty do brazilského Pantanalu, do rozkvetlé Kalahari a do Kazachstánu, kde Petr málem zemřel. Takže jsme si užili mnoho srandy a mnoho zážitků.
Co chystáte teď v nejbližší době?
Studuji plavební mapy Evropy.
Od toho si můžeme mnoho odvodit. Takže až se potom zase vrátíte, třeba i z nějaké plavby, přijdete?
Jasně.
Tak se moc těším. Petr Kašpar, dokumentarista, režisér, kameraman, filmař. Vraťte se ve zdraví zase zpátky k nám domů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
