Habaděj na cestách: Afghánský Hindůkuš trochu jinak

V dnešním cestování na vlnách rozhlasu vás zvu do hor. Nepůjdeme ale na tůru, ani se ne pokusíme zdolat nějaký zajímavý vrchol. Nejsem totiž příležitostný lezec, natož horolezec. A ani třeba „pískař" - což je v tomto regionu docela populární specializace a tak i přes kamáráda, který má rád lezení v pískovcových labyrintech vím, že si tak libozvučně zrovna tito lidé říkají. Přesto vás zavedu do hor v zemi, která je jen sporadickým cílem turistů.

Což neznamená, že jím dříve Afghánistán nebýval a že se i dnes nenajdou lidé, kteří dovedou potlačit obavy z nepříliš klidné atmosféry v jinak překrásné zemi. Afhánistán přitom má co nabídnout. A pokud jde o hory tak hned čtvrté nejvyšší pohoří světa. Nikdy před tím ani potom, co jsem se na okraj Hindůkuše dostal, jsem nebyl tak vysoko. Horské cesty a průjezd průsmyky výš než tři tisíce metrů nepřekonaly ani lyžařské zážitky z vysokohorských sjezdovek ve francouzských Alpách.

Kdo měl tu šanci vidět přírodní scenérie afghánské části Hindůkuše, určitě by mi potvrdil pocit až pohádkové, kýčovité nádhery.

Nebál jsem se v rozhlasové reportáži tehdy přirovnat okouzlující prostředí například Pandžšírské doliny k obrázkům jak ze středověké arabské sbírky „Pohádek tisíce a jedné noci". Jenomže byl podzim roku 2001, blížil se zásah amerických a britských vojsk a společně s kolegy zpravodaji z různých zemí jsme mapovali výbušnou situaci v Afghánistánu.

Habaděj na cestách: Afghánský Hindůkuš trochu jinak

Do předhůří Hindůkuše jsem se dostal v koloně dost zbědovaných terénních aut při reportážní - téměř čtyři sta kilometrů dlouhé - cestě od hranic s Tadžikistánem až do blízkosti Kábulu, na letiště Bagrám. Víc než majestát okolních horských vrcholků jsem si ale do paměti vryl kamenité, hrůzu svým sklonem i křivolakostí budící cesty, po kterých byl místy problém jít pěšky, natož jet autem. Kamenné moře okolo sice střídaly zelené oázy jak z pohádky, dobarvené podzimní červenohnědou a přes balvany skotačicí neskutečně průzračné horské toky.

Pokochat jsem se mohl třeba i přírodními - nezvykle sytě, zvláštně, modrými lazurity - ultramaríny. Jenomže za skalami sem tam zaznívaly dávky ze samopalů a vraky vojenské techniky i trosky nákladních aut na propadlých mostech z klád nedávaly pro poetické horské zážitky moc prostoru.

Habaděj na cestách: Afghánský Hindůkuš trochu jinak

Do toho všeho vítr vířil všudypřítomný písek

Pět dnů trvala naše anabáze a valnou část z toho jsem byl v předhůří vrcholků Hindůkuše, hor, které už svým názvem budily u mě respekt. Horolezce pochopitelně lákají, tak jako dnes už i jiné oblasti Afghánistánu turisty - v roce 2015 jich prý do země zavítalo na 20 tisíc, ale mezi favority zatím určitě nepatří. Pro mě to ovšem na faktu, že jsem mohl být ve velehorách a projet částí Hindůkuše s mladičkým řidičem Abdulem Chajomem,v omláceném japonském osobáku s terénní úpravou, nic nemění.

Tolik naše dnes poněkud netradiční cestování. Ale teď už z hor zase k nám domů, protože naše společná rozhlasová prázdninová putování končí a já se budu těšit zase někdy nad mapou světa na slyšenou.

Na prázdninová páteční dopoledne jsme pro vás připravili zajímavá putování, která připravuje novinář Petr Voldán.

autor: pvo
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.