Farmacie je sexy. Skládáte krásnou mozaiku, směje se Lukáš Lochman, držitel vědecké ceny Sanofi

12. červenec 2017
Lukáš Lochman, držitel prestižní vědecké ceny Sanofi, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Naším hostem je šikovný student a moc sympatický muž, který si za svůj výkon ve vědeckém výzkumu nedávno odnesl jedno prestižní ocenění. O tom všem si dnes budeme povídat s Lukášem Lochmanem, studentem královéhradecké farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy.

Popište nám, jakou cenu jste to dostal a hlavně za co?
Já jsem získal ocenění za farmacii. Cena se jmenuje Cena Sanofi za farmacii. Je to významná cena pro všechny vědce v oboru. Jde o ocenění většinou pro studenty za celé 4 roky práce. A jedná se o cenu za výzkum ve vědách farmacie. Já se zabývám studiem farmaceutické chemie a jde o přípravu látek, které by mohly být prospěšné pro léčbu některých pacientů.

Čím konkrétně se zabýváte?
Jsem chemik a snažím se připravovat sloučeniny, chemické látky, které by potom byly později schopny být užité jako senzory. Konkrétně aby ta má látka byla schopná detekovat hladinu draslíku v těle. A tím pádem to může být zajímavé třeba pro pacienty, kteří mají problémy se srdečními onemocněními, kde je důležité monitorovat hladinu draslíku. Ta, která je zvýšená po nějaký čas, může být takovým prvním poslem toho, že se blíží infarkt. A pak může být ten pacient dříve zachráněn. A léčba může být potom i v uvozovkách příjemnější pro toho pacienta.

Takže hladina draslíku v těle signalizuje, že se něco děje, že se možná blíží infarkt.
Ano, přesně takhle to může být. A my jim nasadíme takové v uvozovkách policisty, aby zkoumali, jaká ta hladina draslíku je. Musím říct, my se snažíme ty policisty nepouštět do těla, protože všechno, co do těla jde a není přímo chemické podstaty, nemusí být prospěšné nebo nemusí být úplně inertní. To tělo může reagovat. Spíš jsme uvažovali o tom, že bychom zkusili odebrat z těla třeba kapku krve a v té se snažíme detekovat tu hladinu draslíku. Je to vždy lepší přístup, nesnažit se jít do těla, ale spíše z těla něco vytáhnout, pokud to jde. Nějaký vzorek, ale tohle jsou strašně spekulační věci. Je na to brzo to takto říct takhle. Já jsem v počátku, kdy se snažím připravit vůbec tu látku a zkoumám, jestli by byla vhodná pro takové použití.

Ty vědecké výzkumy jsou spíš běh na dlouhou trať. A co by tedy mělo být výsledkem na konci? Nebo co byste si tak přáli?
Ideální by bylo vytvořit sady, které by si mohli pacienti koupit v lékárně a sami si ověřit podle kapky krve, jak to s tím draslíkem u nich je. Takto by to mohlo vypadat, ale v podstatě ten můj úspěšný konec vypadá tak, že se povede nasyntetizovat opravdu látka s takovou strukturou takovou, jakou jsem zamýšlel připravit, a zjistím, jestli funguje tak, jak má. To znamená, jestli je schopna ten draslík poznávat nebo ne. A v tento moment už se ta látka předává jiným odborníkům, kteří zkoumají, jestli je ta látka schopná být rozeznávat tu hladinu, nebo ne. Je to samozřejmě i o spolupráci s ostatními vědci.

Lukáš Lochman, držitel prestižní vědecké ceny Sanofi, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Proč jste se vůbec dal na vědu, Lukáši? Kdy to začalo? Nezačalo to ještě na základní škole?
Ne, to asi ne, vše má svůj vývoj. Kluci touží být piloty, kosmonauty, od toho se v podstatě vyvíjel takový výzkum, kdy jsem se snažil třeba postavit něco technického. A postupně jsem zjišťoval, jak to vypadá unitř rádia, jestli rádio může fungovat třeba na autobaterii. Některé pokusy byly pokus-omyl, a to mě vedlo dál a začalo mě to bavit. Pak jsem objevil sadu Malého chemika po tátovi a dál už to pokračovalo samo.

A jak to bylo pak dál? Studoval jste na střední škole a potom jste si řekl, že půjdete cestou farmaceutické fakulty tady v Hradci Králové?
Přesně tak, jak říkáte. Měl jsem štěstí na opravdu dobré základy od dobrých pedagogů i na gymnáziu v Přerově. A tady to pokračování bylo přirozeným rozvinutím toho všeho, co jsem chtěl kdy dokázat. Farmacie má tu krásu, že je to unikátní obor, který spojuje nejenom chemii, ale i biologii a fyziku. Na těchto základech jsou potom připraveny různé lékové formy. A pokud člověk objeví tuhle krásu, tak poskládá krásnou mozaiku, která může člověka jedině obohatit. To je krása farmacie, bych řekl.

Když bádáte, vzpomenete si na naše české vědce, na vynálezy Otto Wichterleho, jako jsou kontaktní čočky? Na Antonína Holého, který vynalezl skvělé léčebné preparáty?
Jasně, určitě, antivirotika. Musím říct, že opravdu je na co navazovat v českých luzích a hájích. A zároveň na té vědě je krásné to sdílení informací. My můžeme vzpomínat na někoho před námi, který nám třeba pomohl, ať už nějakým článkem nebo poradou. Nefunguje to jako uzavřený kruh, kdy já se zavřu do garáže, začnu zkoumat nějakou látku. Ale mohu se podělit s kolegy, ti mi mohou poradit. A můžete si i čestně na konci říci, ano, je to tak, není to tak, a pokud nevíte, tak to předáte druhému kolegovi, který zkusí zjistit, jestli to tak skutečně je, nebo ne. A to se mi líbí. Na druhé straně je tam ten problém, že všichni vědci pochybují o svém bádání.

Lukáš Lochman, držitel prestižní vědecké ceny Sanofi, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

A jezdíte v rámci studia na farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy do laboratoří ve světě, do zahraničí? Abyste věděli, jak to funguje tam?
Řekl bych, že to je nyní základem vědecké práce. Že každý student vycestuje na nějakou krátkou dobu, na nějaké tři měsíce, půl roku, do zahraničí, aby viděl třeba v podobných podmínkách stejný výzkum. Nebo naopak navázal na ten výzkum tím, že se naučí novou metodu, přenese ji do České republiky. Takže to je další věc, která je opravdu na tom studiu farmacie, řekl bych, sexy. Že můžeme vycestovat někam ven, podívat se, navázat nové kontakty, přátelství, spolupráci. Musím říct, že farmaceutická fakulta v Hradci Králové je dobrá v tom, že má spojení s předními odborníky. Já jsem mohl takto vycestovat do Grazu, do přední skupiny, která se zabývá tím, ýe se snaží ty senzory posunout zase dál. A mohl jsem vidět, kolik toho ještě nevím, kolik má ta molekula ještě před sebou a já v podstatě taky.

A jaké bylo pro vás setkání, když jste si přebíral tu cenu Sanofi? Setkání s nositelem Nobelovy ceny. Byl to Francouz Jean-Marie Lehn.
Je to nositel Nobelovy ceny za chemii a zajímavostí je to, že látku, kterou on zkoumal, nebo to rozpoznávací centrum, jsem začal já využívat i ve svých senzorech. Takže to bylo pro mě velice inspirativní setkat se s někým, na koho jsem já mohl navázat v takové té širší souvislosti. Bylo to velmi zajímavé setkání, moc jsem se těšil. Je to sympatický pán teda, není to nějaká chemická star, která by si na něco hrála.

Lukáš Lochman, držitel prestižní vědecké ceny Sanofi, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Mně se moc líbilo, jak jste říkal, že ta věda je sexy.
Je. Musím říct, že je. Je to prostě kouzlo toho, že člověk něco neví, snaží se za tím pídit, něco zjistit a docílit svého. A nejkrásnější je na tom to, že to dělá pořádně. Z celého srdce, a ví, že nemůže nic zanedbat.

Říká talentovaný mladý vědec a student hradecké farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy Lukáš Lochman. A my mu samozřejmě držíme palce, ať se mu v jeho bádání jen a jen daří dál.