Dagmar Ruščáková: Zkouška dospělosti?

I strhnul se křik, že maturity byly moc těžké. Čekala jsem, že se aspoň někdo ozve s protiargumentem, že za to mohla špatná příprava studentů - tedy jak jejich nedůslednost v učení, tak nesprávná příprava ze strany jejich učitelů. Pokud si to někdo myslel, sotva pípnul.
Nejvíc se křičelo kvůli prý nespravedlivému hodnocení slohových prací. Přečetla jsem si námitky a nerozuměla tomu. Dodnes si pamatuju, jak nám češtinářka tloukla do hlavy: Nesnažte se o žádné exhibice. Musíte dokázat, že ovládáte zvolenou formu, pravopis a umíte poskládat smysluplný text. Pokud napíšete byť geniální úvahu tam, kde měl být popis, vyletíte. Pokud ošidíte délku textu tím, že opíšete zadání, vyletíte.
Jak se zdá, dnes se to takto nebere. Jakoby se zapomnělo, že maturitní zkoušky byly těžké a měly svoji váhu. Že na ně nebyl automatický nárok. Byl to často první opravdový střet mladých lidí s nutností bojovat za něco, co bezprostředně ovlivní jejich budoucnost. Prací, nikoliv kvílením.
Totéž platí pro učitele. Oni by měli během předmaturitního ročníku honit studenty a nutit je co chvíli psát testy s velmi podobnými nebo ještě většími nároky, než jaké na ně čekaly u maturity. Protože zkoušky mají být těžké, ale férové - studenti by měli vědět, do čeho jdou.
Nyní se námitky neúspěšných maturantů a učitelů řeší tak, že jmenovaná komise odpůrců státních maturit hledá cestu, jak nároky... prý zjednodušit a zlidštit. Tak nevím. Chceme mít studenty, kteří vyhoví nárokům maturity, nebo maturity vyhovující nárokům studentů?