Dagmar Ruščáková: Upřímně

Myslím, že každý, kdo vychovával děti, musel čelit následkům upřímných, leč společensky nevhodných výroků. „Jé, maminko, proč má ten pán tak červenej nos? A proč je ta paní tak tlustá?" Případně restaurační verze: „Já to nebudu jíst, protože to smrdí. A tati, proč jíš ty červy?" Ano, není snadné si dát mořské plody ve společnosti dítěte, které na to není zvyklé.
Jenže jak roky jdou, většinou se nám daří dětem vysvětlit, že existuje cosi jako zdvořilost a takt, ono neskutečně důležité umění, díky kterému lidská komunikace nekončí tak často v slzách, vzteku nebo v krvi, jak by se bez těchto atributů slušného chování stávalo. Je ovšem třeba vychovávat děti vlastním příkladem, protože pouhý výklad teorie nejen vede k nekonečným otázkám, ale především nikdy pořádně nefunguje.
Jestli je bezelstná dětská upřímnost někdy na obtíž, tak to není nic proti takzvané upřímnosti dospělých. Bývá to zejména doména starších žen, které s oblibou bývají hrubé a urážejí své okolí, aby se z důsledků vyvlékly tvrzením o své upřímnosti. „Jéžiš Blaženo, tys ale přibrala! Mladá paní, to asi čekáte holčičku, že? Jste taková... přepadlá. Hm, příště se ti ta svíčková už určitě podaří."
V lepším případě jsou tyto dámy jen omezené, častěji je to prostě baví. Když se oběť jejich upřímnosti vzbouří, obvykle se rozpláčou a jsou dotčeny - vždyť přece neříkají nic než pravdu, byť obvykle jen tu její část, která se jim zrovna hodí.
Bez pravdy to opravdu nejde. Ale to nejde ani s ní, pokud ji neumíme nebo nechceme podávat na talíři zdvořilosti s ubrouskem potřebného taktu. Tak schválně - jak ji obvykle servírujete vy?