Dagmar Ruščáková: Tati, já se bojím!

Čekám na pokračování, ale mužský hlas je tlumený a slovům není rozumět. Vzápětí uslyším žblunknutí, a krátce poté šťastný dětský smích. Sama se musím usmívat, když znovu zazní známý hlásek: „Tati, tati, můžu na tebe zase skočit?“
Vzpomínky mi zalétnou o mnoho let zpátky, kdy jsme učili plavat naše syny, a potom ještě dál, do doby, kdy mě učili plavat moji rodiče. Plavání je v podstatě velmi snadné, jakmile se člověk přestane bát, že se potopí. Je to právě hluboká důvěra k rodičům, která pomáhá překonat strach, posiluje sebejistotu a umožní tak dítěti objevit kouzlo souznění s vodou.
A já jsem si najednou uvědomila, jak plynoucí život a zkušenosti pomalu nahlodávají tu potřebnou důvěru v dobré konce, která je nejlepší obranou proti strachu. Je jedno, že v mládí tato sebedůvěra kolikrát vychází z prosté neznalosti či nedocenění všech existujících rizik, stejně pomáhá. Tady bych ale zdůraznila to slovo „všech“.
Hloupá sebejistota, nepřipravenost a podcenění situace zabíjejí v každém věku, ale zdravá kuráž při zachování soudnosti pomáhá zvládat obtížné problémy, stejně jako po kládě přes potok přelétnete bez problémů jen tehdy, když se rovnou nevidíte ve vodě.
Někdy je těžké ztlumit v hlavě onen hlas, s oblibou vypočítávající všechny překážky a rizikové varianty našeho konání. Není rozumné ho vypnout, ale zase by se jím člověk neměl nechat paralyzovat. Lehkost a bezstarostnost mládí si zkušený člověk nevrátí, ale umí s tím žít.
A víte, co je nejlepší? Když máte vždy na blízku někoho, kdo vás spolehlivě chytí, když musíte skákat z vysoka a trochu se vám z toho klepou nohy.