Dagmar Ruščáková: Stopy ve sněhu

Moje fenka Berry běžela přede mnou a rejdila čenichem po zemi, jak dělala pachovou inventuru průchozích. Stopy ji zajímaly, ale sama od sebe se rozhodla je nesledovat, což mě opravdu potěšilo. Konec konců, je trénovaná na hledání lidí. Usmála jsem se na tichý studený les, když jsem si najednou vzpomněla, jak kolegyně z naší stopařské skupiny kdysi lakonicky prohlásila, že její fenka bloodhounda by jí z lesa přinesla spíš myslivce, než zajíce.
Jak jsme se vzdalovaly od pole a přicházely k mladému hustému lesu, bylo stop pořád víc. Srnky... ty poznám, však je máme pořád kolem domu. Zajíce taky. A kdo tu skákal hop a hop... zrovna tady?
Byla jsem do stop zabraná jako do dobré knížky, byť čtenářem jsem byla jen velmi průměrným. Ve chvíli, kdy se hluboce zasněžená cesta vnořila do hustého mlází, jsem se náhle zarazila. Co to šlo proboha tady? Eh, jelen? Ve sněhu byly otištěny veliké spárky, sníh mezi šlépějemi byl umeten... mohutným hrudníkem?
Berry se na mě tázavě podívala, protože jsem se sklonila a prohlížela zjevně čerstvou stopu zblízka. Byly tam! Paspárky! Prvotní nadšení vymizelo s tím, jak jsem se lekla. Divočák! A já mám s sebou jen svoji truhlíka fenku! Přivolala jsem si Berry k noze a hustým lesem procházela za nejistého zpěvu věříc tomu, že každý rozumný divočák radši uteče, než aby mě poslouchal.
Veliké stopy křížily cestu ještě několikrát. Samozřejmě jsem věděla, že tu divočáci jsou, ale jaksi, co oči nevidí, srdce nebolí. Uznávám, že lidstvo vyhubilo nesčetně zvířecích druhů, ale pokud by došlo ke střetu divočáka se mnou, nemám pochyby o tom, kdo by zvítězil.