Dagmar Ruščáková: Ptačí jaro

Při vášnivých útocích si totiž neventiluje jen své teritoriální pudy, ale abych tak řekla, pročišťuje si i svůj organismus. Nevěřili byste, kolik toho dokáže na napadené auto vykálet jeden bojovný vrabec! Snaha ho odehnat funguje pouze ve chvíli, kdy u auta stojíme. Zrcátka sklopená k oknům znamenají, že se náš maniak vidí dvakrát, což jeho bojový zápal jen umocní.
Syn navrhoval, abychom mu koupili jeho vlastní zrcátko a pověsili mu ho na hrušku. Postavila jsem se proti – to je jako darovat gamblerovi hrací automat! Co potom bude s paní vrabcovou a vrabčaty? Konec konců, loni toho po sezóně námluv taky nechal. Takže balíme zrcátka parkujících aut do hadrů a doufáme, že to toho truhlíka brzy pustí.
Jenže tím naše jarní ptačí radosti nekončí – přiletěly totiž jiřičky. Zjistila jsem to snadno. S prvními slunečními paprsky toho rána přiletěla oknem naše známá jiřička a jako obvykle mi oznámila, že s námi bude sdílet ložnici. Vždy bravurně proletí podkrovní místností, bez jakéhokoliv zmatku si sedne na překlad nad okny, a čiřik čiřik, začne vyměřovat na hnízdo.
„Vypadni,“ povídám, „postav si hnízdo venku!“ Po chvilce diskuzí vylétne oknem ven, aby se za půlhodiny vrátila zpátky. Jednou můj muž zapomněl v horku okno zavřít, a ta potvora už měla hotové základy a znečistila psací stroj po dědečkovi.
Tak nevím, proč zrovna náš dům přitahuje praštěné ptáky. Copak jiřička, ta toho brzy nechá, ale ten bojovej trouba! Řeknu vám, já mít toho vrabce jednou v hrsti, tak mi věřte, že by byl radši na střeše!