Dagmar Ruščáková: Příliš mnoho pohřbů

Dětské dobrodružné knížky, o pohádkách nemluvě, obvykle lidskými životy velkoryse plýtvají - tedy pokud jde o nepřátele, to dá rozum. Dětem to většinou nevadí a já nebyla výjimkou. Popravdě první dobrodružné knížky, které jsem četla a kde měl život nepřátel nějakou cenu, byly mayovky. Přiznám se, že mě Vinnetou a Old Shatterhand ze začátku svým milosrdenstvím uměli i zaskočit.
Jenže potom mi bylo dvanáct, umřela moje milovaná prababička a já zažila první žal, první pohřeb. A to byla velká změna. Najednou jsem začala smrt kolem sebe - a dokonce i v knížkách - vnímat jinak. Přes ty pohřby. S jejich smutkem, drásavými city, s pozůstalými. Prvně mi došlo, že jestli je umírání věcí toho člověka, jeho smrt je bolest těch, kdo ho milovali.
A začala jsem mít problém jak s realitou, tak i jejím uměleckým ztvárněním - i smrti neznámých lidí najedou tak nějak bolely. Kolik mrtvých, tolik pohřbů, tolik žalu a prázdných míst v rodinách. Trvalo nějaký čas, než jsem se naučila zprávy o neštěstích, válkách a později teroristických útocích emočně filtrovat.
Dnes se většině takových zpráv prostě vyhnu - kde nemohu nijak pomoct, tam si drásat srdce nenechám. A přemýšlím nad tím, jak ten příval katastrof z celého světa, který média denně servírují, mohou snášet lidé, kteří je pravidelně sledují. Možná jsou dospělejší, zvykli si, a bolest světa akceptovali. Nebo že by to vytěsňovali stejně, jako čtenáři legendárního kapitána Korkorána?