Dagmar Ruščáková: Předjaří

Kdykoliv vyjdu na sluníčko, rozepínám bundu, aby mě ji ledový dech stinných míst opět donutil zapnout. Ptáci zpívají jako o život a přestože se zima ještě zdaleka nevzdala, o jaru už nikdo nepochybuje. Je tady předjaří. Období, kdy krev koluje v žilách rychleji, zdánlivě bezdůvodná naděje nám zdvihá hlavu a po období zimní únavy znovu objevujeme, co znamená dychtivost.
Modernímu člověku, zdánlivě oproštěnému od závislosti na počasí to připadá až nepochopitelné, s jakou silou na nás přicházející jaro dokáže působit. Vždyť nejsme žádní čirikající vrabci koupající se s nadšením v kalužích!
Jenže síla, s jakou se země probouzí, je náročný dar a slabí a nemocní ji vůbec nemusejí nést dobře. Zimní deprese se nevzdává bez boje, zesměšňuje naději i touhu, a celé to zrychlené a dravé období vyčerpává a vzbuzuje úzkost. Zvládnu to? Co když zůstanu ležet v té živé proudící vodě a budu se jen dívat, jak se mi ostatní vzdalují?
Vždycky poznám, kdy mě síla předjaří chytí a vynese do výše. Začnu totiž mít chuť větrat dům, mýt okna, zhubnout a napsat povídku, nad kterou se tam někde nahoře pochvalně usměje i Karel Čapek. Vytáhnu sadu hřebenů na psy, objednám se ke kadeřnici a zapřemýšlím, jestli sekačka na trávu přežije další sezónu.
Je pravda, že přijdou ještě studené a deštivé dny, možná i nasněží. Ducha a sílu předjaří to už ale narušit nemůže - maximálně zase neumeju ta okna.