Dagmar Ruščáková: Pod koněm

28. září 2012

Nedělní káva

Shodou náhod jsem se letos ocitla dva dny před svátkem sv. Václava v Praze. Cestou z nádraží jsem se jako obvykle na chvilku zastavila u jeho pomníku na Václavském náměstí. V Praze jsem vyrůstala, takže stejně jako tisíce dalších lidí, i já jsem si dávala rande a schůzky „u koně“ a to pod hlavou nebo pod ocasem:)) Mám prostě pro tento mimořádně povedený pomník slabost.

Slunečný den přilákal na náměstí spousty lidí a mě napadlo: jak by se to asi všechno Václavovi líbilo? Bylo to v roce 1913, když ho tam postavili, a pod kopyty jeho koně potom procházely dějiny. A že byly leckdy zatraceně bouřlivé!
Když se dívám do tváře, kterou Václavovi jeho tvůrce Myslbek přisoudil, pořád v ní naštěstí vidím spíš pochopení pro naše snažení, než rezignaci nad naší nepoučitelností. Ostatně neexistuje žádná fáze našich dějin, ve které by vedle poctivosti a pracovitosti bujně nekvetla hloupost, nenafukovala se arogance, a korupce nepotlačovala spravedlnost, takže divit by se vlastně neměl.
Co by ho ale při dnešním pohledu muselo příjemně překvapit, jsou čisté, nerachitické děti, stejně jako převaha dobře živených a kvalitně oblečených lidí, majících dokonce i ve vyšším věku v ústech všechny zuby! Město je zde přiměřeně čisté, přívětivé a za dne i bezpečné. Kdyby mezi lidmi uviděl všechen ten luxus a plýtvání, asi by si domyslel, že jsme v historickém kontextu jako společnost nebývale bohatí.
Pozorovala jsem proudící davy a zjistila, jak překvapivě snadno poznám našince od zahraničních turistů, a to dokonce i tehdy, když nejde o Japonce a nemají na zádech baťoh. Hm. Možná by svatého Václava zajímalo, proč se lidé v těchto zjevně dobrých časech víc neusmívají. Že by jim chyběl ten stoletý nadhled a srovnání?

autor: Dagmar Ruščáková