Dagmar Ruščáková: Omluva

Německý prezident nic takového dělat nemusel. Přesto mu to stálo za to. Osobně mě to gesto potěšilo a nemohla jsem si v této souvislosti nevzpomenout na svého dědu, který se štěstím přežil za války koncentrační tábor.
K úžasu nás dětí, jeho vnuků, se celý život s Němci přátelil a s jistou nelibostí sledoval naši nesnášenlivost ke všemu německému. Když jsme dorostli k pubertě a při příležitosti další z německých návštěv vedli nejapné řeči, tak to nevydržel a hodil do našich jednostranně běžících myslí šrapnel.
„A kdo myslíte, že mě tehdy udal?" zeptal se nás a okamžitě sám sobě odpověděl: „Byl to Čech." Když viděl naše šokované pohledy, tak nám události ještě zkomplikoval, když dodal: „Nevěděl, co dělat - bál se."
Milovali jsme našeho dědu, jeho názory pro nás byly důležité. Donutil nás myslet, donutil nás, abychom se ptali a snažili se pochopit. Jak to, že on, který to všechno přežil, dokázal odpustit, když my za něj jsme toho nebyli schopni? Kde v sobě bral tu sílu?
Můj otec pochází z Krkonoš, kde vedle sebe žili Češi a Němci snad odjakživa a válka spolu s odsunem Němců zanechala ve zdejších lidech i kraji těžko se hojící jizvy. Ani on v sobě nikdy neživil žádnou nenávist.
A já jsem dodnes vděčná, že mě moji rodiče i prarodiče nenechali vyrůstat v černobílém světě unifikovaných názorů a ideologie nahrazující kritické myšlení. Česko-německé vztahy vlastně byly první z obtížných otázek, které jsem si musela v hlavě dlouho srovnávat.
Odpuštění je obtížné, pochopit lze snáz. Přestože taková pozdní omluva nic nevyřeší, je to gesto, které obojímu pomůže, protože tím musejí projít zase nové generace. Takže, pane prezidente Gaucku, děkuju.