Dagmar Ruščáková: Od oka

Po prvním opatrném soustu následují další, tentokrát už vychutnávaná. Můj muž mě dobře zná a ví, že vedle jídelní klasiky se od mého vaření může dočkat prakticky čehokoliv. Jako spousta jiných žen, i já miluju čtení kuchařek a receptů, ale ve většině případů to beru jako obzvlášť chutnou literaturu faktu, nikoliv jako přímý návod k pracovním postupům.
Jsem velmi mlsná a zároveň tvůrčí typ, což vede k tomu, že při vaření ráda experimentuju. Recepty beru jako skvělou inspiraci, ale znáte to - tu člověk zrovna nemáněcopo ruce, tu někdo z rodiny cosi nemá rád či ji nemůže jíst. Nebo v dobách nouze potřebujete vyrobit úspornější verzi popsaného pokrmu.
Potíž je v tom, že si svoje receptové variace většinou nezapisuju, takže i úžasný výsledek je málokdy úplně opakovatelný.Například moje hovězí dlouho a pomalu pečené s cibulí, celerem, jablky a sušenými švestkami bylo skvělé a nezapomenutelné.Ovšem těžko ho stejně upeču znovu, protože jsem zapomněla, čím jsem to kořenila.
Moje intuitivní vaření ovšem nezahrnuje oblast jemných moučníků. Jak se při pečení UHRB, aneb univerzální hrnkové bábovky nebo crumble fantazii meze nekladou, u složitějších těst je třeba návod ctít. Hádejte, jak často něco takového dělám?
Minulou neděli jsem ohlásila rajskou polévku. Nikoliv takovou, na jakou jsme doma zvyklí, ale verzi nazvanou „po italsku“. „Vařilas to podle receptu?“ zeptal se můj muž, zatímco se zájmem obhlížel obsah talíře. Odpověděla jsem poctivě: „No, přečetla jsem čtyři různé recepty... a tenhle je pátý.