Dagmar Ruščáková: O umění a surikatách

Většinou stojí v typických pozicích, jedna leze po kládě. Jsou veselé, realisticky ztvárněné a potěší každého řidiče, který se na ně koukne. Při tomto pohledu jsem si vzpomněla na nedávnou debatu v Lidových novinách, která se týkala moderního výtvarného umění.
Jedna galeristka se tam rozčilovala, že lidé moderní umění nechápou. Jdou do galerie a chtějí vidět hezké věci! Umění přece není jen hezké? Ten výrok mě opravdu zaujal, protože nad smyslem moderního výtvarného umění uvažuju už dost dlouho, protože mě zajímá, mám ho ráda a taky ho asi často nechápu.
Nejednou jsem v Londýně prošla galerii TateModern, kde by teoreticky mělo být to nejlepší. Viděla jsem dost instalací a artefaktů v jiných muzeích, v dalších městech, včetně těch toho, co nabízí New York. Naposledy jsem se potěšila osvěžujícím mixem abstraktních mramorových arterfaktů a klasických bronzových soch v malém norském městečku Sandefjordu.
Pod tímto čerstvým dojmem bych oné galeristce odpověděla: Umění nemusí člověka jen potěšit, může ho i znepokojit, nemusí být prvoplánově „hezké“. Ale nesmí být samoúčelné, chlubivé a bez myšlenky, jinak není uměním. Pokud patří do galerie, mělo by kromě myšlenky obsahovat i dokonale zvládnuté řemeslo.
Vzpomínám na artefakt zdobící vstupní aulu Britského muzea – veliký menhir, celičký dokonale leskle pokovený, takže přirozené vrásnění kamene získalo pozoruhodný optický efekt. Autor vlastně ani nic nevytesal, jen pracně uskutečnil nezvyklou myšlenku. Je to umění?
Pro mě ano, protože ke mně mluví i mnoho let poté, co jsem ho viděla. A tak se ptám – vzpomínáte na nějaké moderní umělecké dílo, které vás doopravdy zaujalo?