Dagmar Ruščáková: Na konci

Řekla bych, že tenhle jev musíte taky znát. Ať už má člověk v plastové lahvičce šampon, pleťové mléko nebo krém, vždy se jeho životnost dělí do tří fází.V té první obsah vytéká snadno a rychle. V té druhé je třeba s lahvičkou třepat, posléze i klepat, aby se člověk k obsahu dostal. No a ta třetí znamená definitivní konec.
Logicky by člověk čekal, že fáze č. 1 bude nejdelší, ale to je omyl - nejdelší je fáze třeso-klepací. Jeden si na ni tak zvykne, že je nakonec proti vší logice překvapen, když už nevyklepe nic.
Nepřipomíná vám to něco? Mně ano - život některých lidí. Takových, kteří bez řečí dělají, co se jim řekne a dělají to dobře. Což obvykle znamená, že té práce dostávají pořád o kousek víc. Když potom přijde únava a později vyčerpání, tak se neozvou, protože dobře reagují na třesení a klepání. „Však ty to zvládneš! Není tu nikdo jiný, kdo by to uměl!Vždycky jsi to přece dělal ty! Snad bys to nevzdával?"
A oni se tak pořád snaží, byť jim to dá stále víc práce, a hůř se zotavují. A jejich okolí si zvykne, že v té poloprázdné nádobě stále něco je.Jenže pak přijde konec, protože ten přijít musí. Zhroucení, nemoc, nebo i smrt.
Jenže člověk by se neměl nechat dohnat ke konci ani jinými, ani sebou samým. Kolikrát to ze strany okolí není ani tak zlý úmysl, jako spíš zvyk. Vždyť to tak dlouho fungovalo! Člověk však naštěstí není jednoúčelové zařízení, jako třeba šampon, a může se svému osudu vzepřít. Klíčem je vždy změna, a často nemusí být ani moc velká. Prostě vyskočit dřív, než se žába uvaří.
Jen tak mezi námi... jak jste na tom zrovna vy?